Zajímavostí je, že ergoterapeutka Michaela Mitrengová se věnuje českému dětskému folklornímu souboru (DFS) Slezanek v Českém Těšíně a fyzioterapeutka Renata Milerska trénuje děti v tanečním souboru Rytmika taktéž v Českém Těšíně.
Proč jste se rozhodly pracovat ve zdravotnictví?
Mitrengová: Na mateřské dovolené se tři ženské domluvily, že život je změna. Jedna je sestřička na interně, druhá dětská lékařka a já se rozhodla pro rehabilitaci. A asi tu společně naplánovanou firmu, jak jsme původně chtěly, už nerozjedeme (smích).
Milerska: Měla jsem k tomu sklony od dětství, ale původně jsem chtěla jít na medicínu. Myšlenku na fyzioterapii mi vnukla tehdejší primářka rehabilitace Paszková, ke které jsem docházela se skoliózou. Když jsem se jí zmínila, že chci být ortopedem, tak řekla, ať neblbnu, že je to pro chlapy, ať jdu na rehabilitaci.
Pojďme k vašemu koníčku – folkloru. Kdo vás k němu a v kolika letech přivedl?
Mitrengová: Do souboru jsem přivedla dcery a začínala jako pomáhající maminka při oblékání do krojů a zaplétání. A najednou jsem měla vyplněnou přihlášku na studium Školy folklorních tradic (ŠFT) u Národního ústavu lidové kultury v Praze. Nicméně, dostat se do dětského souboru v 25 letech se asi málokomu podaří.
Milerska: V první třídě jsem začala tančit v dětském souboru Rytmika, do kterého chodili již mí starší sourozenci. Kromě lidových tanců z našeho regionu jsme tam měli základy klasického tance a gymnastiky.
Můžete vaše soubory představit?
Mitrengová: Náš soubor DFS Slezanek byl založen v roce 1979, a má dvě sekce – Slezanek Přípravka a Slezanek (soubor). Letos mám v přípravce celkem 17 dětí.
Milerska: Soubor Rytmika čítá v tomto roce necelých 70 dětí ve věku od čtyř do 15 let, které jsou rozdělené do čtyř věkových skupin. V každé skupině mám průměrně tři chlapce na 15 dívek.
Na jaký folklor se zaměřujete? Je rozdíl ve vystupování polského a českého souboru?
Mitrengová: Slezanek zpracovává tance, písně a zvyky z oblasti Těšínského Slezska. Rozdíly mezi českými a polskými soubory se určitě najdou, ale tance se příliš neliší, přece jen jsme z jednoho regionu.
Milerska: Zaměřujeme se na tance a písně Těšínského Slezska, těšínské a gorolské. Kromě toho různé polské tance, třeba tento rok jsme cvičili polské národní tance. Určité rozdíly mezi polskými a českými soubory se najdou, ale obecně se naše tance příliš neliší.
Kde všude jste vystupovali?
Mitrengová: Pravidelně vystupujeme na Národopisných slavnostech Slezské dny v Dolní Lomné, na Svátku tří bratří v Českém Těšíně, regionální přehlídce Jaro přišlo k nám, festivalu v Polsku Zlatý klas či na Všesokolském sletu. Se souborem jsem procestovala Polsko, Slovensko, Chorvatsko, Bulharsko a Německo.
Milerska: Dvakrát ročně máme ukázkové hodiny pro rodiče. Jednou do roka pořádám taneční odpoledne, na kterém děti předvedou krátký program, po kterém máme společně s rodiči taneční zábavu. Kromě toho občas vystupujeme na koncertech PZKO.
Podílíte se nějak na výběru kostýmů, choreografii nebo hudbě?
Mitrengová: Písničky a říkadla vyhledávám ve starých zpěvnících a sbírkách. Pokud není zapsán původní zápis, tak si stavím choreografii sama s ohledem na věk dětí.
Co se týká krojů, tak vystupují v přesné rekonstrukci těšínského kroje z poloviny 19. století a v gorolském kroji, malé děti ve stylizovaných těšínských a gorolských krojích. Tak malé děti kdysi kroje nevlastnily. Byla to poměrně drahá záležitost, děti chodily jen jako košiláčci a v přešívaných věcech po starších sourozencích.
Milerska: Sháním kostýmy, vymýšlím choreografie. Hudbu buď hledám na internetu, nebo v notách. Tu nám potom hraje kapela.
Radíte se ohledně tréninku?
Mitrengová: Ohledně zkoušek se neradíme, spíš se bavíme historkami, čím nás děti překvapily. Pomáháme si v zapůjčování krojů, Renia mě před vystoupením čepí.
Milerska: Asi nejde říct, že si radíme ohledně tréninku, spíš se občas podělíme o historky. Občas si pomáháme v oblasti krojů.
