O tom, že by se mohl živit jako herec, začal uvažovat až ve třetím ročníku českotěšínského gymnázia s polským jazykem, které navštěvoval.

„Nevyrůstal jsem v rodině, která by mě vedla k divadlu nebo ke kultuře. Máma občas vyrazila do divadla, a to bylo asi tak všechno,“ začíná své vyprávění Jakub Tomoszek a dodává, že první zkušenosti s hraním sbíral ve sboru evangelické mládeže v Třinci. Po maturitě ho nevzali na studia do Polska, a tak se rozhodl, že to zkusí jako elév v loutkovém souboru Bajka pod patronací PZKO. „Tenkrát mě angažovala Pawełka Niedoba.

Po roce jsem odešel do Prahy studovat Vyšší odbornou hereckou školu. Díky studiu herectví jsem se dostal k filmu, střihl jsem si menší role ve snímcích Pátek třináctého a Černý slzy,“ prozrazuje Tomoszek. Posléze absolvoval civilní službu v PZKO, v Bajce hrál a dělal kulisáka. Po ukončení civilní služby se stal členem Polské scény Těšínského divadla u Bogdana Kokotka.

Dříve, než se tak stalo, Jakub Tomoszek udělal patrně osudové rozhodnutí. „Vyrazil jsem do Prahy, myslel jsem si, že se stanu slavným hercem. Získal jsem angažmá v Příbrami, kam jsem měl z Prahy dojíždět. Den před nástupem mě v noci oslovil vnitřní hlas, že se mám vrátit. Jako věřící jsem ten hlas uposlechl. Dnes si říkám, že jsem se rozhodl správně,“ vykládá Tomoszek.

Když se pak v roce 2009 Bajka stala třetí scénou Těšínského divadla, jeho tehdejší ředitel Karol Suszka mu nabídl místo šéfa loutkového souboru. Nabídku přijal.  Předtím oslovil jiné lidi, ti ale odmítli. Já si ale tenkrát řekl, že to zvládnu. Bylo mi třicet. Přišlo mi, že Bajka je takový nepopsaný list papíru, že by se mohla dál rozvíjet,“ vzpomíná Tomoszek. Rozhodl se zavést dvojjazyčná představení. Prvním byli Broučci. „Mluvilo se o tom snad deset let. Bajka sice hrávala také pro české školy, ale jen v polštině. Řekl jsem si, proč bychom nemohli hrát pro všechny děti,“ přibližuje svůj nápad.

Zavedení dvojjazyčných představení se stalo průlomovým okamžikem. Bajka si brzy získala i českého diváka, inscenací začalo přibývat. „Najednou jsme nemuseli vstávat v pět ráno a vyrážet do Polska, kde jsme se trmáceli od jednoho města k druhému. I nadále jsme občas hostovali v různých městech a obcích našeho regionu, ale naší snahou bylo a je hrát v našem divadle, aby v něm vyrostla další generace diváků. Ostatně, základní i mateřské školy nám samy nabízejí, že k nám budou dojíždět,“ říká Tomoszek.