Jsme v třineckém lesoparku, všude kolem mají lidé na krku čísla, proč a za co se tady dnes běží?
Běh pro hospic je celostátní akce, nicméně každý hospic si tu svou část organizuje sám. Cílem je zviditelnění těchto zařízení, aby lidé pochopili, proč vůbec existují. A aby si i trošičku více vážili svého života.
Ale v Třinci přece žádný hospic nestojí…
Nestojí, ale přece tady je. A to mobilní. Vlastně je to takový hospic na kolečkách, kdy sestřičky, doktoři, sociální pracovníci, a další, zkrátka všichni, kdo jsou potřeba, jezdí za svými pacienty k nim domů. Odborně se tomu říká poskytování paliativní péče. A jak já říkám, tato péče je laskavá. Stará se o nemocného člověka i jeho rodinu.
Kdo má na tuto péči nárok?
Každý, kdo se blíží na ten druhý břeh. Každý, kdo se ocitl v terminálním stádiu své nemoci. Jsem přesvědčená, že lidé by na to neměli kašlat a říkat si, že to třeba přejde. Protože toto už nepřejde. Osobně úplně nesnáším, když lidi něco zbytečně bolí.
Takže pomáháte od bolesti?
Dokonce bych řekla, že toto je jedno z hlavních poslání naší práce. Snažíme se jim pomoci od bolesti tělesné i duševní, od zvracení, průjmů a všeho negativního, co ta jejich nemoc přináší. přináší.
Jak docílit toho, aby můj blízký mohl odejít v klidu, v rodinném kruhu?
To je jednoduché, stačí vytočit číslo Medica3nec, domluvíme si informační schůzku, kde poskytneme nejdůležitější poradenství, aby se lidé mohli rozhodnout. Někdy lékaři i další zdravotníci přesvědčují rodinu odcházejícího, že to doma sami nezvládnou. My jim však ukážeme, že opak je pravdou.
Jaká může být největší překážka odchodu do domácího prostředí?
Určitě je to hodně malá domácnost a nemožnost vyčlenění potřebných prostor. Na druhou stranu, umírající člověk by neměl být odložen do nějakého odlehlého pokojíčku, měl by být naopak v centru dění. Ideální je postel klidně i v obýváku, v kuchyni.
Lidé se toho ale asi často bojí…
To ano, ale pokud chtějí, všechno s nimi probereme, vysvětlíme, pomůžeme. Důležité je chtít. My jim totiž pomůžeme úplně se vším, od zajištění pomůcek, přístrojů, příspěvků i pečujících osob. Máme dva úžasné lékaře, kteří ochotně poskytnou pomoc i radu. Osobně razím heslo, že všechno jde, když se chce. Někdy to jen trochu dlouho trvá.
Samozřejmě musí chtít zajistit péči doma nejen nemocný, ale celá jeho rodina. Jde o společné rozhodnutí, protože u umírajícího musí někdo pořád být. Nemusí jít o jednoho člověka, rodina se může střídat. Chvíli dcera, pak manželka, snacha, syn, to je jedno. Ale někdo by u něj neustále měl být, vypomoct můžou i přátelé.
Nemůže být překážkou třeba nutnost nitrožilního podávání léků?
V paliativní péči jsou podávány léky převážně podkožně, používáme i pumpu na opiáty, která zajišťuje stálý pravidelný přísun. přísun.
Na jak velkém území fungujete?
S pojišťovnou máme nasmlouvané okresy Frýdek-Místek a Karviná, ale samozřejmě nejezdíme tam, kde už taková služba je. Takže Jablunkovsko, Třinecko, Českotěšínsko, až po Frýdek i dál.
Jaká je vlastně výhoda mobilního hospicu oproti kamennému?
Velká, ale tak schválně, jak byste chtěla umřít vy?
Nevím, asi rychle. A vy?
Já pod svojí peřinou, pod svým stropem, na který se celý život dívám. Se svým hrníčkem, svým talířem. Umřít rychle? To ano, ale zase ne fofrem, abych se stihla rozloučit se svými blízkými. Předat jim informace. Je to důležité i pro pozůstalé, kterým také pomáháme.
Víte, často člověk, který umírá, je s tím srozuměný daleko více než jeho nejbližší. Někdy potřebuje více pomoct rodina a to platí i pro dobu po odchodu jejich milovaného. Proto se s nimi scházíme, pořádáme setkání pro pozůstalé, domluvíme se klidně na kafe. Vždy se snažíme, aby každý pacient měl svou privátní sestru, ona je pak s nimi po celou dobu a podle individuální potřeby se rodině věnuje i po úmrtí.
Hospic je na konci. Máte ale i nějaký příběh, u kterého to konec nebyl?
Ano, i to se stává, časté to však není. Ale mám třeba kolegyni, které umíral spolužák, a ona říkala, že když byla u něj, pořád se řehtali. Vzpomínali na školní léta, smáli se různým historkám, tomu, jak ji balil, a ona si toho ani nevšimla. Jeho dcery na ně koukaly a pak se stalo, že umřel skoro uprostřed smíchu. To je asi to nejlepší, co může na konci člověka potkat.
