A tak brzy po nástupu k wermachtu v Breslau (polské město Wroclaw – poz.).
„Maminka mi nabalila kufr s jídlem, nemohl jsem ho ani unést. Když jsme však přijeli do kasáren, tak jsem ten kufr musel odeslat zpět domů. Nezapomenu, že nás pak celou noc učili balit plnou polní. Ráno v devět hodin byla přísaha a transport do Francie. Základní výcvik jsme pak absolvovali na více místech blízko Paříže. Vzpomínám na La Rochelle v západní Francii, kde jsem se dostal do sporu se svým velitelem, protože jsme měli zakázáno mluvit jinak než německy. Mezi sebou jsme se bavili našim nářečím „po našimu“ a za to jsem mohl být odeslán do trestné roty, odkud nebylo návratu. Jeden můj známý mi poradil, abych se šel německému důstojníkovi omluvit, což jsem učinil. Měl jsem tehdy opravdu velké štěstí,“ vzpomínal před více než 10 lety Miloslav Adamík.
V Normandii ke spojencům
Následoval přesun do La Rochelle do přístavu – La Pallice, do ponorkového bunkru. Tam však dlouho nezůstali. Byli přesunuti do Bretaně. Vojín Adamík se rozhodl, že při útoku spojenců z wehrmachtu dezertuje, jen nevěděl, jak a kdy to nejlépe udělat. Proto šel za svým velitelem, že chce jít bojovat do přední linie na frontu.
„Samozřejmě to byla zástěrka,“ zavzpomínal Miloslav Adamík: „Byl jsem pevně rozhodnut zběhnout k Američanům. Při vylodění spojenců v červnu 1944 v Normandii byly vybrány tři nákladní vozy jako zásobovací konvoj, mezi nimi také já a odjeli jsme do přední linie. Zde jsem byl za „statečnost“, že chci bojovat v první linii, vybrán jako předsunutá stráž a společně s dalšími třemi vojáky, kteří pocházeli z Jugoslávie, se nám podařilo přeběhnout k americkým jednotkám. Podařilo se mi ještě vybrat z německých kulometů závěry a tím je vyřadit z činnosti. Němci nás začali ihned hledat, ale naštěstí bezvýsledně. Měl jsem štěstí, že jsem narazil na amerického důstojníka, který uměl slovensky. Byl jsem odveden do sklepa jednoho z domků a tam mi ukázal letecké snímky, kde jsem mu vyznačil obranné postavení německých jednotek, o kterých jsem věděl. Pak mi nabídl možnost zůstat v jejich armádě, ale s tím, že bych byl nasazen na stejném úseku fronty. To se mi nezamlouvalo, tak mi nabídl, že se v Anglii formuje čs. Jednotka, takže to tam budu mít lepší. Následoval přesun do Anglie, kde jsem byl zařazen do 1. čs. samostatné obrněné brigády generála Aloise Lišky jako řidič k ženistům k mostní četě. Po krátkém výcviku následoval přesun do Francie k Dunkerque. Tady jsme stavěli mosty. V naší ženijní jednotce byli rovněž pyrotechnici, kteří odminovávali území. Zde jsem byl až do konce války.“
Po válce perzekuce celé rodiny
V květnu 1945 byla 1. čs. Samostatná obrněná brigáda přesunuta do vlasti. Miloslav Adamík se ocitl v západních Čechách a následoval přesun do Masarykových kasáren v Pardubicích. Zde byl až do dubna 1946, kdy byl demobilizován. Vrátil se domů, do Stanislavic. Zde se také dozvěděl od jeho známého spolubojovníka Kani z Petřvaldu, že když dezertoval, vyšel rozkaz, že jakmile bude dopaden, čeká ho trest smrti zastřelením. Také se Stanislavicích po jeho dezerci se rodina Miloslava Adamíka nevyhnula perzekuci. Rodiče byli vyslýcháni, kde je jejich syn, hledali korespondenci apod.
Rodina a nový život
Život přesto běžel dál. Miloslav Adamík si našel práci ve velkoobchodě Zádruha jako řidič, později pracoval u stavební firmy a následně nastoupil do ústředních zámečnických dílen v Třineckých železárnách. Zde při zaměstnání vystudoval pětiletou strojní průmyslovku. Až do odchodu do důchodu v roce 1986 působil ve funkci zámečnického mistra. S manželkou vychovali syna a dceru.
Při přebírání ocenění Československé obce legionářské v květnu 2014 válečný veterán Ppor v.v. Miloslav Adamík prohlásil: „Nesmíme dopustit, aby byla ještě někdy válka. Zažil jsem ji na vlastní kůži, když mi bylo dvacet. A jsem šťasten, že naši vnuci a dnes i pravnuci žijí ve svobodné zemi.“
Před pár dny jsme si připomněli nedožité sté narozeniny Miloslava Adamíka, který zemřel 9. ledna 2015 ve věku 90 let.
Pik. v.v. Petr Majer, předseda ČsOL jednoty Frýdek-Místek
