Dokonce uspořádali i oficiální rozlučku, kam přijelo několik stovek lidí. Těch, kteří na chatu Hrádek jezdívali dlouhá léta se svými rodinami i kamarády. Vzpomínalo se, povídalo a při odjezdu nezůstalo jedno oko suché…
Jenže všechno je nakonec jinak. Na začátku prosince Rychtárkovi vzkázali, že na Hrádku zůstávají. „Rozhodli jsme se 20 hodin před domluveným předáním chaty,“ říká Anna Rychtárková.
Dalo by se říci, že pro jejich příznivce a kamarády je to nejkrásnější vánoční dárek.
„Až půjdeme do důchodu…“
Možná nejdéle sloužící chataři v Beskydech svorně přiznávají, že když oznámili konec svého působení na chatě, kterou provozovali 28 let, nikdo tomu nevěřil.
„Uvěřili, až když jsme začátkem listopadu svolali na třiadvacátého oficiální rozlučku tady na chatě,“ vypráví Anna Rychtárková, kterou nikdo neosloví jinak než: „Hanko“.
Proč se vlastně rozhodli skončit? „Před dvaceti lety jsme se dohodli, že až půjdeme do důchodu, tak tady skončíme. A jelikož žena už je v důchodu a já jsem důchodce od letoška, tak přišel náš čas,“ vysvětluje Jaroslav Rychtárek.
„Nedohodli jsme se“
Ještě při rozlučce 23. listopadu to tak vypadalo. Jenže… Aby to nevypadlo, že to všechno byla jakási nemístná legrace, snaží se chataři změnu svého rozhodnutí zjednodušeně vysvětlit: „Měli jsme ve shodě s majitelem chaty, kterým je Energetika Třinec, domluveného pokračovatele, člověka, který po nás bude chatu provozovat. Jenže jsme se prostě na předání nedohodli. To je celé,“ říká Anna Rychtárková.
Přiznává, že poslední roky ji práce na chatě hodně vyčerpávala, což poznala na svém zdraví.
„Manžel mi říkal, že když trochu uberu v nasazení, že tu můžeme zůstat. Já na to slyšet nechtěla, ale teď jsem ráda, že mě podržel, a tak jedeme dál. Slibuju, že uberu,“ směje se chatařka.
Jaroslav Rychtárek přiznává, že by mu možná ani nevadilo, kdyby chatu předali a chodili tam už jen jako hosté. Koneckonců svůj dům mají za kopcem, asi 300 metrů od chaty. „Fakt by mi to nevadilo. Aspoň bych se konečně mohl věnovat tomu, na co jsem poslední roky neměl čas.
Například mám před barákem fůru dřeva, které je třeba pořezat a uložit. Potřebuju natřít barák, na piano nemám čas hrát, a teď jsem přivezl z opravy housle. Já bych se zabavil,“ říká Jaroslav Rychtárek. „A kdybych se fakt už nudil, našel bych si práci,“ říká se smíchem chatař.
Prozradil také, že pár lidí už se tu novinu, že na chatě zůstávají, doslechlo. „Někteří už dokonce volali, co mají přinést na uvítanou,“ směje se Rychtárek.
Nemají hotovou kroniku
Zatímco si povídám s Annou Rychtárkovou o dalších plánech, její manžel se na chvilku vzdálí. Za okamžik je ale zpět a nese velikou knihu, kterou pokládá na stůl.
„Víte, proč tady nemůžeme skončit? Ještě nemáme dopsanou kroniku,“ usmívá se Jaroslav Rychárek. Přiznává, že na ni posledních 20 let nebyl čas. „Všechny výstřižky z novin i fotky ale mám. Tak na to jen potřebuju sednout a všechno doplnit,“ dodává.
Budoucnost svého živobytí mají vyřešenu. Teď je ale čeká odpočinek. „Letošní Vánoce budeme trávit u dcery v Olomouci, kde se sejdeme se všemi našimi dětmi, kterých máme pět, samozřejmě i s vnoučaty. Moc se na to těšíme,“ neskrývají Rychtárkovi.
