Obecně lze podotknout, že uplatňování nároků na náhradu škody vzniklých ve vztahu k mimořádným opatřením má specifický charakter. Jedná se navíc o složitou problematiku, která v takovém měřítku doposud nebyla řešena.

Co se týče samotného rozsahu náhrady škody, tak dle občanského zákoníku se hradí skutečná škoda a ušlý zisk. Ušlý zisk představuje újmu spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot/prospěchu, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Musí zde být však postaveno na jisto, o jaký reálně dosažitelný, nikoliv pravděpodobný, majetkový prospěch poškozený přišel. To s sebou přináší řadu komplikací i ve smyslu zohlednění všech relevantních nákladů, které by poškozený v souvislosti se získáním majetkového prospěchu vynaložil.

V návaznosti na „koronakrizi“ se nejčastěji v různých obměnách skloňuje téma ušlého zisku a nároků osob postižených mimořádnými opatřeními z hlediska krizového zákona. Pomineme-li spor o to, zdali bude ušlý zisk nahrazován či nikoliv, nebo jaký mechanismus odškodňování se ukáže jako ten správný, lze vzhledem k výše uvedenému doplnit, že tvrzení osob, že ušlý zisk představuje pouhý rozdíl hodnot obratu (v rámci své podnikatelské činnosti vykazovaly před „koronakrizí“ obrat v určité výši, kdy v důsledku mimořádných opatření je tento obrat v daném období nižší) neobstojí. V tomto směru bude nutno při určování výše ušlého zisku vycházet ze situace, jak by fungovala podnikatelská činnost v době „koronakrize“, pokud by nebyla nijak ovlivněna přijatými mimořádnými opatřeními.

Závěrem je vhodné dodat, že určení výše škody, resp. ušlého zisku ze strany poškozeného závisí na poměrně precizním zpracování a doložení všech relevantních podkladů a důkazů, např. i včetně posouzení možných preventivních opatření, které mohl poškozený učinit za účelem snížení výše škody, ale která neučinil.