Po více než 800 kilometrech putování zavlála u moře poprvé vlajka Písečné. Partu cyklistů tvořili Milan Sabol, Vlastimil Sikora a Darina Delinová z Písečné, Martin Byrtus z Písku, Ingrid Čmielová z Jablunkova a Jiří Kremláček z Josefova Dolu v Jizerských horách. Řidičem doprovodného vozidla byl Jakub Przybyla z Třince.
Strůjcem myšlenky cyklistického putování je Milan Sabol, který po návratu z cesty přes Slovensko, Rakousko, Maďarsko, Slovinsko do Chorvatska poskytl Třineckému hutníku rozhovor.
Do cíle jste dojeli v plné sestavě?
Ano, všech šest plus řidič našeho doprovodného vozidla. Hnala nás i motivace, protože v Třineckém hutníku vyšel text s fotkou, jak jsme odjížděli, a nikdo nechtěl mít ostudu, že by cestou vzdal. Článek pro nás byl zdravou motivací.
Kolik kilometrů jste najeli?
Každému z nás ukazovalo počítadlo něco jiného, ale shodli jsme se na 803 kilometrech. Nejdelší byly dvě 131kilometrové etapy, jedna vedla z Trenčína do Bratislavy a druhá z Maďarska do Slovinska. To byly roviny, ale já si naopak užíval horské etapy, na které jsem zvyklý od nás, což byly až poslední dvě.
Můžete některé úseky trasy přiblížit?
Nejjednodušší byla druhá etapa, kdy jsme jeli po cyklistické magistrále podél Váhu. To bylo něco úžasného. Pro cyklisty jsou skvělé podmínky v Rakousku i na začátku Maďarska, pak se to zhoršilo.
Za zmínku stojí i nejdelší úsek jetý bez přestávky, který měřil přes 80 kilometrů a byl součástí čtvrté etapy Maďarsko – Slovinsko. Důvodem bylo vypadnutí navigace a následné vjetí do krajiny, kde se střídaly jen louky a lesy a nebylo, kde bychom mohli poobědvat. Navíc nám docházela i voda.
Co vás cestou příjemně překvapilo?
Určitě Bratislava. Měli jsme obavy, protože cyklistická navigace nás vedla do centra města. Ale zkusili jsme navigaci na horské kolo a v 90 procentech jsme jeli mimo centrum. Sice městem, ale pěkně bokem dění. Je to dobře vymyšlené, náhradní trasa nám udělala radost.
Jak jste se stravovali?
Snídaně jsme si dělávali sami a jedli společné – vajíčka a podobně. Něco jsme vždy ke snídani koupili. Obědvali a večeřeli jsme v restauracích a zkoušeli místní speciality. Tím jsme měli i gastronomické zážitky.
Kde jste si nejvíce pochutnali?
Famózní je maďarská kuchyně. Většina jsme si dali jejich guláš, ale ochutnali jsme i steaky. Naše nadšení nebylo jen z množství jídla, ale rovněž z kvality. Ale super vařili i na Zlatých Pieskách. Jídlo bylo chuťově výborné a porce tak veliké, že skoro nešly sníst.
Jak na vás během cesty působili místní lidé?
Chovali se skvěle, všude se usmívali. V Chorvatsku si člověk sice musí na silnici zvyknout na neustálé troubení, klakson tam totiž používají asi i místo blinkru, ale to patří k jejich folkloru.
Jinde na vás netroubili?
V Maďarsku se nám stalo, že nás navigace zavedla na rychlostí silnici, na což nás řidiči upozorňovali troubením. Z této země máme zážitek i s kamiony, které nás míjely jen o centimetry. Bylo to možná pět kilometrů, ale všichni jsme z tohoto zážitku byli celkem vytřepaní. Ale něco podobného se nám stalo i v Chorvatsku. Tam jsme dokonce nechtěně vjeli do tunelu. Když uvnitř na nás zatroubil kamion, ozvěna byla opravdu nesnesitelná.
Když to shrnu, až na to troubení a nechtěné vjetí tam, kde jsme neměli co dělat, ač jiná možnost nebyla – tak tamní řidiči byli naprosto v klidu.
Vezli jste s sebou vlajku k propagaci Písečné. Podařilo se?
Vlajka byla velkou atrakcí po příjezdu, kdy jsme s koly nad hlavou vešli všichni do moře. Řidič držel vlajku a ostatní na nás koukali, fotili si nás. Písečnou jsme propagovali ve všech kempech, kde jsme spali. Vždy tam visela naše vlajka. Někde se nás i ptali, co to je za vlajku, odkud jsme. Písečnou neznali, Ostravu jen někteří, ale při Praze si nás už zařadili. Ale nikdo se zvlášť nezajímal, kde přesně Písečná leží.
Vyrazíte na podobnou výpravu?
Říkali jsem si, že když jsme dojeli k Jadranu, tak proč nezajet naopak k Baltu. Ale nepředbíhejme.
Celý rozhovor jsme přinesli v aktuálním vydání Třineckého hutníku.
