Během května a června srny rodí nová mláďata, která následně ukrývají do vysoké trávy, aby je tak ochránily před predátory – vlky, liškami, divočáky a jezevci.

V období senosečí pro srnčí mláďata znamenají největší nebezpečí žací stroje. Jakmile se dají do práce, následky jsou fatální. Srnče schované v trávě se instinktivně přikrčí k zemi a neutíká. Sekačka je usmrtí nebo v horším případě smrtelně poraní. Stejné je to třeba se zajíci a dalšími zvířaty.

O to, aby během senosečí přišlo o život co nejméně kusů lesní zvěře, se starají například myslivci z Písku, kteří spolupracují s místními zemědělci. Stanislav Byrtus vyráží do terénu s Cindou – fenkou německého ohaře krátkosrstého. Podle jeho slov se svými kolegy ročně zachrání před smrtí deset až dvacet srnčat. Zhruba tři desítky naopak jarní senoseč nepřežijí.

„Pes zvěř vystavuje. Jakmile ji navětří, strne a v nehybném postoji čeká, až dorazím k místu, kde se nachází srnče nebo dospělá srnka. Dám mu povel, aby zalehl a zvíře neštval a nenaháněl. Následně srnče v rukavicích vynesu z vysoké trávy na bezpečné místo, třeba na okraj lesa. Pomocí vábničky napodobím jeho hlas, který přiláká matku, a ta se ho ujme,“ popsal Stanislav Byrtus proces záchrany lesní zvěře.

„Chodíme všichni. Je nás třeba osm, vytvoříme rojnici. Chodit třeba pět hodin v kuse ve vysoké trávě je velice náročné. Pohybujeme se před traktory, vynášíme srnčata a vyháníme i dospělé srny,“ dodal.

K záchraně lesní zvěře podle Byrtuse přispívá obezřetnost zemědělců, kteří zastaví a sami odnesou srnče na bezpečné místo. Měli by využívat plašiče zvěře.

„Nejefektivnějším způsobem by bylo využívání dronů s termovizí. Zatímco s jedním místním zemědělcem je spolupráce velmi dobrá, s druhým nejsme schopni najít společnou řeč, doslova likviduje přírodu. Jeho stroje začínají kosit louky od kraje do středu. Srnky či zajíci vnímají posečený prostor jako past, takže se přesouvají do středu louky, kde je čeká jistá smrt,“ vysvětlil Byrtus.