Učíte mimo jiné děti se zdravotním postižením. Jak jste se k tomu dostala?
Již dříve jsem učila výtvarnou výchovu ve speciálních třídách. Pro děti s handicapem v podstatě nebyly tenkrát žádné kroužky. Dům dětí a mládeže v Jablunkově přišel s myšlenkou, že by pro ně mohl vzniknout výtvarný kroužek. Bylo to zhruba před šesti lety. Od té doby se scházíme v budově mateřské školy na Bezručově ulici, kde máme své bezbariérové pracoviště. Jezdí k nám děti nejen z Jablunkova, ale také z Třince i Českého Těšína. Pořádáme rovněž výstavy. Kroužek vznikl také proto, aby si rodiče, kteří pečují o dítě 24 hodin denně, mohli na chvíli odpočinout a vypnout.
Lze říct, že výtvarná činnost má na děti arteterapeutický účinek?
Rozhodně ano. Vyjadřování skrze kresbu je pro děti, které se obtížně vyjadřují slovy, formou terapie, sebereflexe. Kreslení je jim bližší, je pro ně přirozenější, mohou se u něho uvolnit, poznat sami sebe a trávit čas v jiném prostředí a s jinými lidmi. Je to obohacující jak pro děti, tak i pro mě samotnou.
V jakém směru?
Od dětí čerpám spontánnost, originalitu projevu. Zadáte jim obtížné téma a ony se nad ním vůbec nepozastaví, začnou rovnou kreslit. V domě dětí a mládeže v Jablunkově vedu i kurzy kresby a malby pro dospělé. Když jim řeknu, ať nakreslí třeba koně, je to pro ně obrovský problém. Dospělým předávám to, co se naučím s postiženými dětmi. Opakuji jim, že není potřeba být na sebe přísný, příliš se hodnotit a kritizovat, že je lepší nechat promluvit svou intuici, touhu a nesrovnávat se s druhými. Děti tohle dokáží přirozeně.
