Dotčeným rodičům pak často nezbývá nic jiného než obrátit se na soud, aby přistoupil k výkonu takového rozhodnutí. Místo toho, aby rodiče řešili své problémy dohodou a vzájemným respektem, často zabřednou do téměř nekonečného kolotoče návrhů a podání, který však většinou nepřinese jednoznačná východiska, nýbrž zhoršení již tak komplikovaných vztahů.
Z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. vyplývá, že státní orgány nesou odpovědnost nejen za vydání ústavně souladného rozhodnutí o úpravě poměrů k dětem, ale také za jeho reálné a účinné prosazení. Zajištění styku či předání dětí druhému rodiči musí být pro pečujícího rodiče prioritou. Systematické a dlouhodobé nepředávání dětí druhému rodiči může postupem času mít nezvratné důsledky na vztah dítěte s rodičem, se kterým v danou dobu nežije. Je proto nezbytné zjistit příčiny, proč rodič porušuje své povinnosti – tedy proč nepředává dítě nebo neumožňuje styk. Toto zjištění je pak klíčové pro posouzení celkového přístupu povinného rodiče k plnění soudních povinností a případně pro určení účelnosti uložení příslušného opatření či prostředku ochrany. Jednotlivá porušení pak nelze posuzovat izolovaně, ale vždy v kontextu celého vývoje věci, zejména s ohledem na jejich opakovanost, délku trvání a postoj povinného rodiče k výkonu jeho povinností (II. ÚS 1938/25-2).
Na tomto místě je rovněž potřeba zmínit poměrně častý apel soudů v tom smyslu, že rodiče v mnoha případech usilují o převahu jeden nad druhým, aniž by zohledňovali nejlepší zájem nezletilých dětí. Rodiče si však musejí uvědomit, že při sporech týkajících se úpravy poměrů k nezletilým dětem není žádných vítězů, ale pouze poražených – především dětí.
Soud má v případě neochoty některého z rodičů dodržovat povinnosti stanovené mu soudním rozhodnutím možnost na základě návrhu přistoupit k výkonu rozhodnutí prostřednictvím uložení pokuty (viz dřívější článek v Hutníku); je-li to účelné, tak k nařízení prvního setkání s mediátorem v rozsahu 3 hodin, nebo ke stanovení plánu navykacího režimu, dále k rozhodnutí o uložení povinnosti osobám vykonávat styk pod dohledem OSPODu, či k nařízení setkání s poskytovatelem odborné pomoci, zejména odborníkem v oboru pedopsychologie; ve výjimečných případech pak může rozhodnout o odnětí dítěte.
