Rozhodla jste se, že už kandidovat nebudete. Proč?
Osobně si myslím, že není úplně dobré, když je člověk v politice příliš dlouho. Ta tři období byla maximum. Vidím to na kolezích, kteří jsou tam déle. Už jedou v určité rutině a spoustu věcí nevidí. Takže ta tři období byla strop.

A co teď? Co budete dělat?
Působím jako neuvolněná náměstkyně primátorky v Třinci, takže rok budu ještě tam. Chci se věnovat své rodině, na kterou jsem neměla čas. Hlídací babičkou jsem být nemohla, což se nyní mění. Například se moc těším na to, že si konečně letos v klidu upeču vánoční cukroví.

Jsem aktivní i v naší farnosti, máme komunitní zahradu U Jozífka. A rozjíždí se i další věc. Oslovil mě jeden dnes už bývalý poslanec a založili jsme spolek sv. Augustýna. Naším cílem je přinášet do veřejného prostoru rodinná témata a to formou besed, přednášek nebo diskuzí s mladými. Klesající demografická křivka, nestabilní partnerské či manželské vztahy nebo obrovský nárůst dětí a mladých s psychickými problémy, to jsou témata, kterým se chceme věnovat.

Co vás vlastně vedlo k tomu, abyste vstoupila do světa vysoké politiky?
Kandidovala jsem roce 2013 a byla jsem pátá na kandidátce. Vlastně jsem vůbec nepočítala s tím, že by to mohlo vyjít. Nebyla to moje vize, ani sen. Volby dopadly tak, že jsem skončila třetí a do sněmovny jsem se nedostala. Jenže se ze mě stal první náhradník. A pak v roce 2014 rezignoval na svůj mandát můj stranický kolega Tomáš Podivínský, který se stal velvyslancem České republiky v Německu. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Byl čtvrtek, byla jsem v práci, když mi zazvonil telefon. Volali mi z mandátního a imunitního výboru s dotazem, zda tedy nastoupím. No, a následující úterý už jsem skládala slib poslance.

Kde jste v té době pracovala?
V třinecké Slezské diakonii v poradně pro rodiny s dětmi.

Byl to pro vás šok?
Ne tak docela, samozřejmě jsem znala plány Tomáše Podivínského, věděla jsem, že chce ten velvyslanecký post. Jen jsem netušila, že to bude mít tak rychlý spád.

To muselo být náročné…
To bylo, naskočila jsem do rozjetého vlaku. Sněmovna po volbách fungovala více než rok. Všichni už tam věděli, co dělat, ale já byla na začátku trochu ztracená. Kdo někdy vstoupil do budovy sněmovny, ví, jak těžké je se v ní vůbec vyznat. Je tam doslova spleť chodeb. Takže jsem zpočátku byla ráda, když jsem trefila do kanceláře, na záchod a do sálu. Rychle jsem se rozkoukala a pak už to šlo.

Asi nejvíce limitující se nakonec ukázala vzdálenost. Dojíždění z Třince do Prahy bylo fakt náročné. Takže jsem si myslela, že tam zůstanu jen jedno volební období. Ale nakonec z toho byla tři.

S jakou vizí, plánem, co byste ráda změnila, jste do politiky šla?
Deset let jsem pracovala v Diakonii, takže jsem se chtěla věnovat hlavně sociálním otázkám. Jenže tím, že jsem nastoupila do rozjetého vlaku, dostala jsem se do mediálního výboru, který se zabývá veřejnoprávními médii, a pak ústavně-právního výboru, kde byli samí právníci. Takže to bylo těžké. Až potom v dalším volební období jsem se přesunula do sociálního výboru. Nicméně sociálním tématům jsem se začala věnovat hned po složení poslaneckého slibu.

Co konkrétního jste v Parlamentu řešila?
Zejména paliativní a hospicovou péči. Tehdy byla situace tristní v tom, že se střetávala oblast sociální a zdravotní a nebylo vůbec vyjasněné, co kdo bude hradit. Pořádala jsem kulaté stoly a zvala zástupce obou ministerstev. A dařilo se nám postupně tyto otázky vyjasňovat.

Věnovala jsem se i problematice domácího násilí. Navázala jsem spolupráci s organizací Locika, která se věnuje týraným a zneužívaným dětem. Podařilo se nám několik důležitých věcí dostat do zákona. A také jsme v Praze otevřeli Advokační centrum pro tyto děti v ohrožení. Pod jednou střechou se tam setkávají odborníci z různých sfér, ať už jde o sociální pracovníky, policisty nebo zdravotníky. Což vše zjednodušuje. Takže místo toho, aby dítě obcházelo různé odborníky, přichází všichni odborníci za ním. Naším cílem bylo zřídit takové advokační centrum v každém kraji, což už jsme ale nestihli. Doufám, že nastupující poslanci budou pokračovat v naší práci a povede se jim to.

Byla jsem také v podvýboru pro národnostní menšiny a zabývala se i financováním neziskových organizací.

Někteří politici zpětně říkají, že tzv. přišli o iluze. Jak jste na tom vy?
Možná v tom směru, že se stanete poslancem, jdete do parlamentu s cílem něco konkrétního prosadit a vyřešit to. Tak to ale bohužel nefunguje. Jednotlivec nezvládne vůbec nic. Nejprve si s nějakým návrhem musíte zajistit podporu vlastního klubu. Pak celé koalice. A to je často obtížné. Často do věci zasahuje lobbing z nějaké strany. I proto všechno tak dlouho trvá.

Například ohledně zřízení center pro týrané děti jsme měli už vše připravené, ale nakonec jsme nenašli plnou shodu uvnitř koalice. Tak se může stát, že vaše několikaletá práce skončí v koši. Další ztrátu iluzí mi přinesl pocit, že rčení, když se chce, tak všechno jde, neplatí.

Ve vysoké politice jste byla 11 let. Změnila se atmosféra ve sněmovně?
Ano, politika zhrubla, doslova zbrutálněla. Poslanci si neříkají, že nesouhlasí s něčím, protože mají jiný názor. Jde spíše o útoky v osobní rovině. Kdysi se ve sněmovně třeba pohádali. Ale pak si to na chodbě vyříkali a šli po jednání společně na pivo. To se už dnes neděje.

Prohloubila se nenávist a přítel je pouze ten, kdo má stejný názor. Sněmovna by měla fungovat tak, že chce společně prosadit něco, co zlepší život obyvatel naší země. Tato snaha se ale ztrácí a důležitější je najednou to, že jsem to prosadil já.

Je těžké být ženou v tomto prostředí?
Často mám pocit, že ve sněmovně chybí normální slušnost. Stává se, že vás třeba muž nepozdraví, nepodrží dveře. Na sociálních sítích lidé píšou komukoliv a cokoliv. Hodnotí ženy političky ne podle toho, co říkají, ale jak vypadají, co mají na sobě, zda jsou silnější nebo až moc štíhlé. Samozřejmě jde o hrdinství jen anonymní, do očí vám to nikdo neřekne. A čím vyšší postavení žena má, tím více útoků zažívá.

Co vaše rodina? Jak ta snášela, že jste často v Praze?
S rodinou jsme se připravovali na to, že ta chvíle jednou přijde. Děti už byly dospělé, jen jeden syn měl čtrnáct let. A tak jsme udělali dohodu, že kdyby to nešlo, nefungovalo to, tak skončím. A tato dohoda trvala celých jedenáct let. Samozřejmě pro mě bylo náročné být bez rodiny. Je obrovský rozdíl mezi poslanci z Prahy či dojezdové vzdálenosti do sta kilometrů a námi, co bydlíme 400 kilometrů od Prahy. Skončíte třeba ve středu odpoledne a oni si jedou klidně domů. Ale pro vás to nemá smysl. Není divu, že se pak mnohým rozpadnou rodiny. My jsme to zvládli.

O to náročnější to mají ženy, které mají malé děti. To je velmi náročné. Myslím, že až docela limitující.