Standardně platí, že děti by měly dosahovat stejné životní úrovně jako jejich rodiče, přičemž tito mají vůči dětem vyživovací povinnost. Dítě však v závislosti na věku prochází svým životním vývojem, jeho odůvodněné potřeby a majetkové poměry se mění, s čímž přichází též tlak na jeho zabezpečení.

Nelze vycházet pouze ze subjektivních představ dítěte či rodiče, nýbrž z objektivních okolností (důležitou roli přitom hrají zdraví dítěte, školní docházka, zájmové, sportovní a jiné kulturní aktivity, případné zaměstnání, zvyšující se nároky na utváření sociální identity dítěte ve společnosti apod.).

A jak to vlastně obecně vypadá se zánikem vyživovací povinnosti? V tomto směru je nutno vyvrátit vcelku populární mýtus, že vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti zaniká dosažením zletilosti (tj. dovršením 18 let věku), popř. často s jistotou deklarovanou hranici 26 let (tj. obvykle po ukončení studií). Žádný takový věkový milník či věkové omezení neexistuje. V zásadě platí, že vyživovací povinnost zaniká tehdy, kdy dítě nabude schopnost samostatně se živit. Proto nelze spoléhat na hranici 18 let, když nezletilé dítě před dovršením 18 let může vstoupit do svazku manželského, či např. nastoupit do zaměstnání, čímž získá svůj vlastní příjem.

Dalším pomocným kritériem je soustavná příprava dítěte na budoucí povolání (studium střední školy, vysoké školy), přičemž zde se může ukázat určitá flexibilita vyživovací povinnosti v tom smyslu, že pokud dítě např. ukončí školní docházku z různých příčin, a poté jde do zaměstnání, vyživovací povinnost zpravidla zaniká. Přihlásí-li se však dítě na jinou školu např. po dvou letech, může dojít k obnovení vyživovací povinnosti.

Další ne zcela zřídka řešenou otázku představuje zánik vyživovací povinnosti v návaznosti na bohémský a finančně zajištěný život již zletilého dítěte, které např. pod záminkou řádného studia využívá všech způsobů, jak se zbavit odpovědnosti za svoji samostatnou budoucnost. Toto lze v extrémních případech dovést až k citovému „vydírání“ rodičů.

Rodiče by tedy neměli spoléhat na to, že se své vyživovací povinnosti vůči dítěti zbaví, když dítě dosáhne určitého věku (jelikož je mimo jiné přirozené, poskytovat dítěti co nejširší možnou podporu, jak dlouho je potřeba) a „vykutálené“ děti by zase neměly zneužívat náklonost rodičů k financování svého bezstarostného života. Ani jedné skupině se to nemusí vyplatit.