V tomto ohledu míříme na situace, kdy řidiči vlivem jisté rutiny mohou nabýt falešného dojmu, že jsou zcela jistě schopni zvládnout ještě dalších pár kilometrů, než je dostihne únava. Bohužel, v některých případech si takové mylné přesvědčení vyžádá nejzávažnější následek v podobě lidského života. Zavinění dopravní nehody v takovém případě pak může být postihováno např. prostřednictvím skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti.

Z rozhodovací praxe soudů pak vyplývá, že subjektivní přesvědčení řidiče o své schopnosti k řízení vozidla musí být vždy založeno na základě analýzy konkrétních skutečností, které buď řidič zná anebo by je měl znát. Připojí-li se k tomu zdravotní obtíže, které řidič navíc bagatelizuje, nemůže se jich pak ve svůj prospěch dovolávat, způsobí-li dopravní nehodu.

Příkladem budiž opět konkrétní případ posuzovaný soudy, v němž řidič způsobil smrtelnou dopravní nehodu, když přejel do protisměru a čelně se srazil s protijedoucím vozidlem. Příčiny mikrospánku byly u řidiče dány mj. jeho časným ranním vstáváním (v den dopravní nehody vstával ve 3 hodiny ráno a předchozího dne šel spát kolem 21. – 22. hodiny), přičemž ho po vícehodinové jízdě za teplého letního dne přemohla únava. Řidič se pak bránil i tím, že k mikrospánku došlo v důsledku jeho spánkové apnoe. Soudy však uzavřely, že o svých obtížích a souvisejících rizicích věděl a nemohl se jich proto dovolávat ve svůj prospěch. Soudy tak byly toho názoru, že řidič si měl s ohledem na všechny okolnosti předcházející dopravní nehodě být vědom hrozící náchylnosti k únavě a ztrátě pozornosti a měl včas přerušit jízdu nebo učinit vhodná opatření k vyloučení tohoto nežádoucího účinku (III.ÚS 2985/24).

Plně se věnovat řízení motorového vozidla a sledovat situaci v silničním provozu tak znamená i to, že řidič správně rozpozná příznaky únavy a jízdu včas přeruší. V ideálním případě se pak bude snažit těmto příznakům předcházet vhodným denním režimem a kvalitním spánkem.

Podcenit únavu se totiž nevyplácí.