Do povědomí veřejnosti jste se zapsala zejména rolí princezny Růženky v pohádce Jak se budí princezny. Hrála jste také v rodinné komedii Krakonoš a lyžníci. Netoužila jste se v mládí stát herečkou?
Tenkrát mi bylo 17 let, byla jsem ještě na gymplu. Chtěla jsem se dostat na DAMU, na herectví, ale nepodařilo se mi to. Tatínka kdysi vyloučili ze strany. Možná to bylo kvůli tomu, protože vždycky jsem se dostala do druhého kola, a pak to nevyšlo. Zkoušky jsem dělala třikrát. Mezitím jsem už působila v různých divadlech, například v Hradci Králové, v pražských divadlech Rubín a Lucerna.
Nakonec jste se vrhla na loutkárnu…
Bylo jednodušší se tam dostat. Vystudovala jsem režii a dramaturgii. Nasměrovalo mě to k tomu, že si věci můžu sama vymýšlet, psát a třeba se do nich obsadit a hrát. Nezůstala jsem u filmu ani v kamenném divadle. Režírovala jsem v Praze, v Kladně, v Německu, ale také v Bajce v Českém Těšíně.
Jak s odstupem času vzpomínáte na své filmové role?
Velice ráda. Setkala jsem se s úžasnými herci ze staré gardy. Vladimír Menšík, František Filipovský, Jiří Sovák, Milena Dvorská, Stela Zázvorková. Už když ráno nastoupili do taxíku, sršeli vtipem a celý den bavili filmový štáb i osazenstvo. Byla s nimi veliká legrace. Byli na mě hodní, hezky se o mě starali. Ráda na to vzpomínám. Byla to taková zvláštní událost mého života. Když teď někdo hraje princeznu, zpravidla se pak objevuje v dalších rolích. Já už pak nehrála, takže jsem věčnou princeznou.
Řadu let píšete knížky pro děti. Jak jste se k tomu dostala?
Kdo dělá loutkové divadlo, je zaměřený na děti. Z toho to vyplynulo. Sice jsem vytvořila dvě inscenace pro dospělé, ale zatím jsem si netroufla pro ně něco napsat. Zůstávám v dětském světě plném svobody a fantazie.
Na první pohled je patrné, že se v něm cítíte dobře a nehodláte jej opustit. Dodává vám energii zpětná vazba, že vaše práce má smysl?
Jsem za to hrozně vděčná, protože spisovatel pořádně nikdy neví, jaký ohlas má jeho tvorba. Když dětem čtu a ony udrží pozornost, mám z toho radost. Nedělám si iluze, že děti znají všechny mé knížky, ale sem tam se najde někdo, kdo je četl.
Považujete si, coby spisovatelka, nejvíce ocenění Magnesia Litera?
Ano, mám z něho největší radost. Magnesii Literu jsem dostala za knihu pro mládež v roce 2022. Jmenovala se Kabát a kabelka. Těší mě také ocenění Zlatá stuha, kterou jsem dostala za dvě knížky.
Prozradíte mladým čtenářům, kdy se objeví vaše další knížka?
Bude to kniha pro prvňáčky Píp, papoušek to ví líp. Dostanou ji děti z celé republiky, které v letošním školním roce ukončí první třídu. Poté by se měl objevit druhý díl Babek – Babky v Mexiku.
Jste ženou několika profesí. Kterou z nich máte nejraději?
To asi nedokážu říct, protože šly jedna po druhé. Vždy přichází období, kdy se něčemu věnuji více. Momentálně je mou prioritou psaní knížek a práce v nemocnici.
Jak dlouho se jí věnujete?
Spolek loutky v nemocnici, který jsem založila, existuje už asi dvacet let. Postupně se rozrůstá, momentálně je nás už kolem třiceti. Hudebníci, loutkoherci, herci. Jezdíme po celé republice, navštěvujeme léčebny a nemocnice, hrajeme loutková mini představení pro děti i pro dospělé.
V dnešní době se více myslí na to, že i psychika hraje důležitou roli při uzdravování. Kolikrát se stává, že doktor řekne: dohrajte, dohrajte, já přijdu později. Dostává se nám spoustu prostoru, což nás velice těší.
