O první situaci se jedná v případě sporu sousedů o to, kudy skutečně vede hranice mezi pozemky. Tento spor je založen na subjektivním přesvědčení sousedů o tom, že hranice pozemku vede tak, jak oni tvrdí (mimo jiné i tehdy, kdy se jeden ze sousedů domáhá toho, že hranice pozemků vede jinudy oproti zápisu v katastru nemovitostí, protože část pozemku vydržel – rozpor mezi stavem v katastru nemovitostí a stavem skutečným). Přestože takováto situace může nastat, v rámci příslušného řízení lze pak na základě dokazování hranici mezi pozemky bez pochybností určit.

Nicméně, v praxi může dojít i k tomu, že hranice pozemků objektivně určitelná není. Tedy ani případné vypracování znaleckého posudku na určení hranice, příp. předložení jiných důkazů nedá účastníkům sporu zřetelnou odpověď. I na tyto situace se snaží reagovat občanský zákoník, když ve svém ustanovení vymezuje, že: „Jsou-li hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má každý soused právo požadovat, aby je soud určil podle poslední pokojné držby. Nelze-li ji zjistit, určí soud hranici podle slušného uvážení.“ Soud tak na základě tohoto ustanovení může stanovit svým konstitutivním rozhodnutím hranici mezi pozemky, která je z různých důvodů objektivně neurčitelná.

V tomto kontextu je nutno také přiblížit, co se skrývá pod pojmem „poslední pokojná držba“. Touto se myslí zejména stav, který se mezi sousedy historicky ohledně hranice vytvořil a oni ho v zásadě respektují. V terénu pak tento stav může reprezentovat např. stromořadí, kamenný val apod. Slušného uvážení užije soud tehdy, pokud nemá možnost opírat se o situaci v terénu, resp. o poslední pokojnou držbu. Při stanovení hranice by pak měl soud respektovat rozumné a spravedlivé uspořádání právních poměrů účastníků. Soudu je tímto dána poměrně široká rozhodovací pravomoc v otázce stanovení hranice pozemků. Pomocnými kritérii pro rozhodování soudu by pak měly být např. již zmíněný stav v terénu, přístup k veřejné komunikaci, popř. to, aby hranice mezi pozemky neprocházela stavbou.