Vydědit přitom nejde jen tak a zákonem vypočtené důvody rozšiřovat nelze. Potomka lze vydědit, když zůstaviteli neposkytl potřebnou pomoc v nouzi, když o něj trvale neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl, když byl odsouzen za trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze, nebo když vede trvale nezřízený život (například kvůli závislosti na hazardu či drogách). Jiný důvod, byť by rodiči připadal sebepádnější, k vydědění nestačí.

Důvod je prostý, vydědění je formální úkon, často vyhotovený ve formě notářského zápisu. A zrušit ho lze zase jen formálně, způsobem, který zákon výslovně předepisuje: buď jej odvolat ve stejné formě, v jaké se pořizuje závěť, nebo listinu zničit, nebo pořídit novou závěť a vyděděného potomka v ní znovu povolat mezi dědice. Nic mezi tím, žádné smíření u vánočního stolu ani odpuštění právní účinky nemá.

Zákon takto chrání jednou projevenou vůli zůstavitele před pozdějším dohadováním, co si zůstavitel vlastně přál. Kdyby stačilo, že se rodič s dítětem před smrtí zase vídal, musel by soud po jeho smrti hádat, jestli tím chtěl vydědění vzít zpět, nebo jen doma nechtěl mít dusno. Vůle se proto dokládá listinou, ne domněnkou.

Že nejde o teoretickou konstrukci, ukázal letos Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 24 Cdo 501/2026 ze dne 20.05.2026. Otec v roce 2004 vydědil dceru, protože o něj léta nejevila zájem. Po šesti letech se ale sblížili a vídali se až do jeho smrti. Vydědění přesto formálně nikdy nezrušil, a tak zůstalo v platnosti a dcera se svého povinného dílu nedovolala. Stejný závěr přitom platí podle dřívějšího i současného občanského zákoníku, takže na věci nic nemění ani to, kdy přesně byla listina o vydědění sepsána.

Z toho plyne poučení pro obě strany. Kdo někoho vydědil a časem si to rozmyslel, se nesmí spoléhat na usmíření, ale musí vydědění výslovně a formálně zrušit. A obráceně, vyděděný potomek, se kterým se zůstavitel před smrtí spřátelil, se bez takového kroku dědictví zpravidla nedovolá, i kdyby původní důvod vydědění dávno pominul.