Nikoho zřejmě nepřekvapí, že poskytnutím finančních prostředků se závazkem jejich vrácení vzniká mezi danými osobami smlouva – nejčastěji se bude jednat o smlouvu o zápůjčce. Není výjimkou, že, vzhledem k osobním vazbám zúčastněných osob a výši poskytovaných finančních prostředků, je takováto smlouva uzavřena pouze ústně a bez sjednání podrobnějších podmínek ohledně jejich vrácení. To paradoxně nemusí být ta nejhorší situace.

Často, právě s ohledem na osobní vazby a aktuální situaci příjemce zápůjčky (vydlužitele), má poskytoval zápůjčky (zapůjčitel) tendenci poskytnout ji s konstatováním typu „vrátíš mi to, až budeš moci“ nebo „až budeš schopen“ či dokonce „až se ti to bude hodit“. A zde nastává základní kámen úrazu. Občanský zákoník u zápůjčky říká, že pokud smlouva neurčila, kdy má být zápůjčka vrácena (kdy je splatná), pak je její splatnost závislá na vypovězení smlouvy, přičemž výpovědní doba činí šest týdnů, pokud nebylo sjednáno jinak.

Když však z dobré vůle poskytneme zápůjčku takto benevolentně, fakticky tím sjednáváme, že splatnost zápůjčky určí vydlužitel dle svého vlastního uvážení. Judikatura i komentářová literatura to potvrzují, když shodně docházejí k závěru, že oproti objektivnímu určení času plnění či dle rozhodnutí věřitele (typicky na výzvu věřitele) je prakticky jediným a rozhodujícím faktorem přístup samotného dlužníka a jeho rozhodnutí (subjektivní přesvědčení). To pak vede i k tomu, že za takovéto situace nemůže věřitel žalovat na splnění, když pohledávka není splatná – splatnost určí až dlužník. Věřitel se může u soudu domáhat toliko určení splatnosti, avšak jeho úspěch v takovém řízení by byl zřejmě nepravděpodobný, pokud skutečně svobodně, vážně a bez omylu poskytl dlužníkovi volnost ohledně určení okamžiku, kdy má splnit své závazky.

Výše uvedené bude aplikovatelné například i při vypůjčení konkrétních věcí, stejně tak tehdy, když se domluvíme se zhotovitelem, že pro nás provede dílo „až bude moci“. Proto je na tuto skutečnost vhodné pamatovat, samozřejmě o to více v případech závazků podstatnější hodnoty, a dostatečně si zhodnotit, zda skutečně chceme poskytovat dlužníkovi takovou volnost. Aby se totiž zapůjčitel nakonec nestal faktickým dárcem.