V projednávané věci prodal spoluvlastník svůj tříčtvrtinový podíl na nemovitosti jiným osobám, aniž by učinil řádnou (tj. právními předpisy předepsanou) nabídku ke koupi spoluvlastnici, která vlastnila zbývající čtvrtinu. Ačkoli prodávající tvrdil, že spoluvlastnici předem informoval o tom, že chce svůj podíl prodat a sdělil ji i výši kupní ceny, Nejvyšší soud konstatoval, že k platnému splnění předkupního práva nestačí předběžné sdělení záměru nebo obecná nabídka.

Podle výslovného znění občanského zákoníku (konkrétně ustanovení § 2143 a § 2147) povinnost nabídnout podíl ke koupi spoluvlastníkovi vzniká až uzavřením smlouvy s třetí osobou, která podíl chce odkoupit. Teprve v tomto okamžiku jsou známy konkrétní podmínky převodu (cena, smluvní strany, způsob úhrady apod.), které musí být transparentně sděleny předkupníkovi. Pouze tehdy se může předkupník odpovědně rozhodnout, zda své předkupní právo uplatní či nikoli.

Soud tak odmítl právní konstrukci odvolacího soudu, podle níž bylo možné „předběžnou nabídkou“ splnit účel předkupního práva. Právní jistota předkupníka totiž podle Nejvyššího soudu vyžaduje jasné informace o již uzavřené smlouvě, nikoliv jen o záměru ji uzavřít.

Důležitým aspektem byla i otázka údajného zneužití práva. Odvolací soud totiž dovodil, že spoluvlastnice jednala účelově, když se domáhala svého práva až téměř po třech letech – tedy ke konci promlčecí lhůty. Nejvyšší soud i tento závěr zrušil jako nepřiměřený, když konstatoval, že využití předkupního práva během zákonné promlčecí lhůty není samo o sobě zneužitím práva, zvlášť když k jeho porušení došlo, jak soud potvrdil.

Nejvyšší soud přitom upozornil, že zákaz zneužití práva podle § 8 občanského zákoníku slouží jako výjimečný korektiv – nelze jej použít k odepření ochrany práva jen proto, že jeho výkon je pro druhou stranu nepohodlný. Pokud má vlastník podílu právo být přednostně osloven, pak je to právo, které zákon chrání – a nelze je obejít ani účelovou argumentací o jeho „nečinnosti“.