Přitom jeho kariéra začala nenápadně i nečekaně. Zaujalo jej mistrovství světa v para hokeji, které proběhlo v roce 2019 v Ostravě, a jen se chtěl o sportu dozvědět víc. „Prohlížel jsem si videa a narazil jsem na webu i na kontakty Českého para hokeje, tak jsem na jedno telefonní číslo zavolal. Ani mi nedošlo, že patří reprezentačnímu trenérovi Jirkovi Břízovi,“ pousmál se Hečko.

„Nemyslel jsem si po prvních trénincích, že jsem nějak dobrý, ale trenér mi říkal, že budou mít s národním týmem za měsíc kemp v Ostravě a že bych se mohl sklouznout s nimi. Myslel jsem si, že si dělá legraci.“Václav Hečko

Na druhý den se sešli. „Zněl hodně nadšeně a přijel za mnou ze Štramberka, dovezl mi puk z MS. Zasvětil mě do para hokeje a plánoval, jak mi složí saně a vyzkoušíme trénink v Havířově. Je paradoxní, že jsem chtěl vědět jen pár bližších informací. Nečekal jsem, že to nabere takový spád a že budu během týdne na ledě,“ pokračoval pobaveně.

První tři tréninky označil na nejtěžší. „Jako když se začíná na kole. Problém mi dělalo udržet rovnováhu a pořád jsem padal. Nemyslel jsem si, že jsem nějak dobrý, ale trenér mi říkal, že budou mít s národním týmem za měsíc kemp v Ostravě a že bych se mohl sklouznout s nimi. Myslel jsem si, že si dělá legraci,“ vzpomínal.

Přišlo mu bláznivé, že by tak brzy mohl trénovat s nejlepšími. „Jeho nabídky jsem ale využil a od první chvíle jsem se v kabině cítil skvěle. Normálně. Sice pár noh chybělo,“ rozesměje se Hečko. „Drastický černý humor nás spojoval. Kluci mi i hodně radili, vzali mě mezi sebe,“ přiblížil.

Na ledě ale nestíhal. „Jezdili šíleně rychle. Vozil jsem se za jedním vysloužilým reprezentantem, tahal ruce po ledě a říkal jsem si, že nebudu nikdy tak dobrý jako oni. Ale chytlo mě to, a když člověka něco baví, progres se dostaví. Z nováčků jsem se udržel ten rok jen já a Radek Zelinka,“ dodal.

Už tehdy mu trenér Bříza nadhodil, že by mohl jet za dva roky i na paralympiádu. „Nevěřil jsem mu. Ale asi viděl potenciál. Teď vím, že mám výhodu svou skladbou těla. Nemám nohu pod kolenem a druhou nad kolenem, jsem kratší. Jsem tak v sáních menší a můžu lépe manévrovat. Na druhou stranu ztrácím, když střílím. Rozhodí mě, když zaberu víc. Mám posunuté těžiště, do puku se tolik neopřu,“ vysvětlil.

Ale góly dává, prosadil se i na paralympiádě v Pekingu, odkud si dovezl místo medaile na památku puk. „Docela se mi dařilo, dal jsem pár gólů. Celý zážitek ale zkazil covid. Žili jsme v izolaci, kolem vesničky se postavil plot, za který jsme nemohli,“ upřesnil.

K rychlé adaptaci mu dle jeho slov pomohlo, že hrál hokej do mladšího dorostu za Český Těšín, Havířov, Orlovou a Karvinou. „Asi ve čtvrté páté třídě jsem byl dokonce na zkoušce i u Ocelářů. Ale nebyl jsem dost dobrý, nevynikal jsem. Ale návyky jsou podobné, jen se necouvá. Určitě se mi proto začínalo lépe,“ uzavřel Václav Hečko.

Více se dočtete na celé straně v aktuálním vydání Třineckého hutníku.