„Sportuju rád, ale do žádného oddílu nechodím a ani jsem se speciálně nepřipravoval. Když to řeknu v nadsázce, vstal jsem z gauče a šel,“ pousmál se Skibiński. „Ani nevím, co mě k tomu vedlo. Už před dvěma lety jsem si říkal, že by to mohlo být zajímavé. Možná jsem o někom slyšel, že tohle podnikl. Nevím. Spontánní to ale nebylo,“ dodal.
„Sportuju rád, ale do žádného oddílu nechodím a ani jsem se speciálně nepřipravoval. Když to řeknu v nadsázce, vstal jsem z gauče a šel.“Marek Skibiński
Své kamarády překvapil, ale záměr mu schvalovali. „Jen říkali, že by se jim nechtělo. A rodiče souhlasili, přemlouvat jsem je nemusel. Chodí i Beskydskou sedmičku a je možné, že máme šílené nápady v genech,“ pokračoval pobaveně.
S rodiči se dohodl, že se bude každý večer hlásit, až dorazí na místo. „Vím, že se báli, ale převažovala podpora. Dokonce si kvůli mé cestě přizpůsobili i dovolenou a vyrazili do Písku, kde strávili čtyři dny a počkali, než sem doputuju. Přivezli mi čisté věci, nějaké jídlo. Objednali mi i nocleh v penzionu. To byla příjemná změna. Přespával jsem v altáncích, turistických přístřešcích. Dokonce i na lavičce autobusové zastávky, na které se člověk vyspí překvapivě líp, než by asi většina čekala. Ale na postel jsem se těšil a po návratu jsem hodně spal. Byl jsem zničený,“ přiznal.
Dodal, že na cestě ale příliš netrpěl. „Nějaké puchýře se mi vytvořily a největší krizi jsem měl třetí den. Nějak mi nesedly boty, zadřela se mi pata. Ale rozchodil jsem to a zbytek cesty byl víceméně v pohodě. Na začátku tohoto pochodu jsem předpokládal, že se budu cítit hůře a že se nebudu moct na druhý den hýbat. Ale teď si myslím, že většina lidí by to zvládla. Nejtěžší je jen odhodlat se a jít. Nejhorší proto pro mě bylo každé ráno. Cítil jsem se unavený, vstával jsem kolem osmé a někdy i v devět hodin ztěžka. Jakmile jsem se ale přemohl, tak už to šlo,“ řekl.
Denně zvládl zhruba 35 kilometrů, byť přiznal, že měl vyšší očekávání. „Měl jsem naplánovaná místa, kam chci dojít daný den. Zjistil jsem ale v průběhu cesty, že můj cíl není vždy reálný a že neujdu každý den padesát kilometrů, jak jsem si původně myslel. Bylo to náročné a nechtěl jsem chodit ve tmě. To se stalo jen první večer, kdy jsem šel do půlnoci, byl jsem nějak nabuzený,“ vysvětlil.
Plán proto přehodnotil. „Pořád jsem šel osmnáct dní, jak jsem chtěl, ale zkrátil jsem si trasu. Uvědomil jsem si, že jsou některá místa zbytečnou zacházkou, a tak jsem je vyškrtl,“ upřesnil.
Pomáhala mu aplikace, k sebepoznání nedospěl
Marek Skibiński šel sám, společnost mu dělal jen batoh. „Vzal jsem si s sebou co nejméně věcí a vážil asi šest sedm kilo. Nosil jsem v něm spacák, karimatku, hamaku (houpací síť), powerbanku (na elektronické příslušenství), oblečení a trochu jídla. Vařič jsem neměl. Zastavil jsem se jednou dvakrát denně na jídlo v hospodě nebo restauraci. Když mě na cestě nebo večer přepadl hlad, vzal jsem si müsli tyčinku,“ uvedl Skibiński.
Na cestě se neztratil. „Řídil jsem se podle mapy.cz. Nikdy jsem ji předtím tolik nepoužíval, překvapilo mě, jak skvělá je to aplikace a jak je přesná. Je tam úplně všechno do nejmenšího detailu poznačené. Neumím si představit, jak bych trasu bez této pomoci zvládl. Asi bych se musel více ptát lidí,“ pokračoval.
Podotkl, že by to nebyl problém a že narážel na příjemné lidi. „Například v jedné hospodě mě nechali osprchovat, pozvali mě na klobásu, povídali si se mnou. Stalo se mi také, že se jeden pán na nic neptal a dal mi řízek. Asi jsem na něj působil zoufalým dojmem. Zastavovali mě také lidé s nabídkou, zda nechci svézt. I v protisměru mě oslovil jeden pán, že by to klidně otočil. To jsem odmítal. Chtěl jsem to ujít, ne ujet. Ale potěšilo mě, že jsem lidem nebyl lhostejný,“ řekl.
Hlavou se v průběhu cesty honily hlavně dvě věci. „Uvažoval jsem, kde složím hlavu a kde se najím. Tyhle myšlenky převládaly. Trochu překvapivé je, že hygiena nebyla úplně nejdůležitější. Přiznám se, že jsem místy docela i smrděl, ale zbytečně jsem se kvůli tomu nezatěžoval. Občas jsem si skočil do rybníčka a osprchoval se, kde to šlo, ale nebylo to prioritní. A když jsem mluvil, co jsem zažil, hodně lidí reagovalo, že by nevědělo, kde přespat. To bylo první, co je napadlo,“ vysvětlil.
Dodal, že ho túra jinak nezměnila a neovlivnila. „Vím z rozhovorů a článků, že si lidé na poutích něco uvědomí, dojdou k sebepoznání. Nic takového jsem ale nepocítil, nedospěl jsem k ničemu zásadnímu. Možná se to stane v budoucnu. Líbilo by se mi projít i jiné země, třeba sousední Polsko, a dojít až k Baltu,“ uzavřel Marek Skibiński.
