Setkání s pohoštěním uspořádaly Třinecké železárny tradičně, letos dorazilo čtrnáct seniorů. Tři ženy a jedenáct mužů pracovali na různých pozicích na ocelárnách, v údržbě, mechanických dílnách, na slévárnách, válcovnách či ve vzdělávání i v knihovně.
„Děkuji vám za to, co jste pro fabriku udělali, a že jste ji předali naší generaci v tak dobrém stavu. Věříme, že i nám se ji podaří udržet pro další generace,“ poděkoval na setkání první místopředseda dozorčí rady Třineckých železáren Ján Moder. Vzpomínal na dobu, kdy v roce 1996 došlo k privatizaci. „Spolupracovali jsme s mnoha fabrikami a už tehdy měly železárny v Třinci dobrou pověst kvůli způsobu, jak se zde organizuje práce a jací jsou zde lidé. O tom jsme se po roce 1996 mohli přesvědčit sami,“ podotkl.
Srdečně všechny účastníky setkání přivítal také generální ředitel hutě Jan Czudek. I on srdečně poděkoval svým bývalým kolegům v nářečí „po naszymu“ za to, kolik let odpracovali a co všechno pro fabriku „zrobili“.
Ředitel pro personalistiku a vnější vztahy Ivo Žižka pak ukázal pro srovnání fotografie provozů v minulosti a v současnosti a krátce seznámil s tím, jak si dnes železárny vedou v akvizicích a kde všude mají své firmy.
„Děkuji vám za to, co jste pro fabriku udělali, a že jste ji předali naší generaci v tak dobrém stavu. Věříme, že i nám se ji podaří udržet pro další generace.“Ján Moder
„To, co jsem viděl a slyšel mě zasáhlo u srdce. Po tom všem, čím jsem si prošel, německým drilem, jak nás odvezli z učňovské školy kopat zákopy do Pruska, ale utekl jsem. Pak jsem po vyučení pracoval na Ocelárně I., vím, jaké byly čtyřicetitunové pece, pak na Ocelárně II. … Závod prošel obrovskou proměnou,“ poznamenal devadesátiletý Alfréd Tomala, který do železáren nastoupil v roce 1943, pracoval jako soustružník, technik oceláren a sléváren, inspekční technik, směnový mistr údržby šamotárny, odprašovacího zařízení a čtrnáct let byl vedoucím mistrem oprav oceláren.
Jeho vrstevník Josef Janczyk řekl, že to v závodě nebylo vždy jednoduché. „Ale dnes už je to ve vzpomínkách pěkné. Pamatuji si na svou první směnu, kdy jsem nastoupil jako vyučený obchodník a pro fabriku jsem byl vlastně nekvalifikovaný, takže jsem šel do kurzu. Pak jsem jako univerzální svářeč za dva roky v mechanických dílnách poznal železárny velmi podrobně,“ zavzpomínal. Ze setkání měl radost, ač původně ani nechtěl jít. Ale setkání se svými bývalým kolegy jej potěšilo, s mnohými si tak popovídal po letech.
Všichni přítomní pak dostali od vedení hutě drobný dárek, dámy k tomu ještě velkou kytici. A na samotný závěr jim hostitelé od srdce zazpívali tradiční místní písničku „Sto lat!“.
