S tátou a dědou doma v garáži opravovali a vyráběli různé stroje či zařízení. Ale lokomotiva? S vláčky si nikdy moc nehrál, nikdy ho nenapadlo, že jednou bude jezdit s lokomotivou. A přesto nakonec svůj profesní život upsal werkovým mašinám.
Železniční doprava v Třineckých železárnách je rozdělená do tří hlavních posunových obvodů. Posunový obvod Jih, pod které spadá prvovýroba, posunový obvod Střed, kde je veškerý přísun vozů do TŽ a odsun vozů z TŽ k ČD Cargo, dále pak výklopy 1 až 8, válcovna kolejnic a tak dále.
A nakonec posunový obvod Sever, což jsou válcovny KJT, KDT, polní sklad surovin, šrotiště, koksovna a další.
Je univerzální
„Pracuji na pozici střídače (víceprofesnost), takže jezdím všude, kde je potřeba – po celých železárnách, ač základnu mám v posunovém obvodu Jih. Pokud jsem mimo svůj rajon, pod který spadám, mám možnost pracovat s dalšími kolegy a celkově poznávám hodně lidí napříč fabrikou, a to se mi líbí. Mám rozmanitou a pestrou pracovní náplň a velkou zodpovědnost, protože lokomotiva není žádné tintítko, ale pořádný těžký a silný stroj. Pokud se nic nezmění, rád bych vykonával pozici střídače nadále. Nevadí mi to, nemám s tím žádný problém,“ svěřil se strojvedoucí, který pracuje na směny včetně víkendů a svátků.
„Když přijdu do práce, podívám se v místnosti koordinátora na rozpis, kde daný den budu pracovat, a to včetně čísla lokomotivy a jména vedoucího posunu, který se mnou bude pracovat,“ vypráví Rucki, který střídá ve werku nejen profesi strojvedoucího, ale v případě potřeby pracuje i jako vedoucí posunu, signalista nebo dokonce koordinátor. V posunovém obvodu Jih má zkoušky na všechna hradla (pracoviště signalisty, kde se ovládají semafory, výhybky a ze kterého se řídí průjezdy vlaků a lokomotiv), takže může pracovat i tam.
Do Třineckých železáren Rucki nastoupil v roce 2007, a to rovnou na Železniční dopravu. „Původně jsem měl jít do opravny lokomotiv, protože jsem vyučený automechanik a roky jsem pracoval na velkých autech. Dostal jsem nabídku, že bych mohl opravovat lokomotivy ve werku, ale nakonec vzali někoho jiného, kdo byl vyučený přímo v železničním oboru. Proto mi nabídli dočasně místo u posunu na železniční vlečce TŽ, než se na údržbě uvolní jiné místo. A mě to u posunu a lokomotiv začalo bavit,“ svěřil se Rucki, který si následně udělal kurz strojvedoucích a úspěšně absolvoval zkoušky, kde získal oprávnění k řízení drážního vozidla a stal se strojvedoucím.
Zima může být krutá
Železárenská vlečka má 118 kilometrů kolejí a 640 výhybek. Má Radovan Rucki nějaký oblíbený úsek? „To ne, každý úsek má svoje specifika. Spíše je rozdíl v ročním období, protože pro železničáře bývá někdy zima krutá. V lokomotivě mám teplo, ale venku je to náročnější, když musíte ometat výhybky a podobně, abyste mohl jet dále, to si užijete. Ale zimy už nejsou, co bývaly,“ zamyslel se Rucki. Sníh a déšť ale rád rozhodně nemá.
„Během jízdy s lokomotivou musím přizpůsobit jízdu aktuálnímu počasí, aby nedošlo ke skluzu či smyku při brždění. Tím, že nejsem jen na lokomotivě či na hradle, ale střídám i vedoucí posunu, tak vím, co obnáší práce venku. S vedoucím posunu jsme parťáci a dané úkoly plníme ve spolupráci jako tým. Pokud je venku nepříznivé počasí jako například déšť, sníh či mráz, tak se kolega, který se pohybuje venku, v lokomotivě může zahřát, dát si usušit věci, napít se a podobně,“ vypráví Rucki, který jezdí lokomotivou pouze na vlečce Třineckých železáren.
„Zatím jsem ani neuvažoval o tom, že bych si dodělal licenci a šel bych k Českým drahám jezdit například s rychlíkem. Ve fabrice si odpracuji svoje a s čistou hlavou se vracím domů k rodině. V železárnách jsem zatím spokojen a v současné době nemám v plánu žádnou změnu,“ uzavřel strojvedoucí, který je doma v Bukovci dobrovolným hasičem.
