Aleš Tydlitát původně uvažoval o vojenské škole, ale na poslední chvíli si vše rozmyslel a 1. září 1981 začal chodit na werkové učiliště na Kanadě.
„Učil jsem se soustružníkem, protože na vysokopecaře už nebylo místo. Ve druhém ročníku jsem tam chtěl přestoupit, ale místo v oboru stále nebylo volné. Tak jsem se vyučil soustružníkem a po škole nastoupil do Mechaniku,“ vyprávěl Tydlitát, kterého od roku 1985 čekala základní vojenská služba. Po návratu domů se mu to nakonec na pec podařilo nastoupit. Od roku 1988 tak začal jako vysokopecař na VP4.
Úcta k chlapům u pece
Po nástupu k vysoké peci ho mistr přidělil k odpichovému otvoru. „Měl jsem štěstí, že se mě ujali chlapi, kteří byli opravdovými profesionály. I když většina z nich už dnes není mezi námi, stále k nim cítím hlubokou úctu a respekt. Právě oni mě na peci všechno naučili a zasvětili mě do všech jejích tajů. Měl jsem zkrátka štěstí na výborné kolegy – nejen u pece, ale i mezi mistry,“ svěřil se Tydlitát.
„To dělá opravdu hodně. Na směnu se člověk nemusí vždy těšit – někdy má špatnou náladu – ale ví, že když přijde do práce, může se opřít o skvělého parťáka. To je nesmírně důležité, protože některé směny bývaly velmi náročné. Když nastaly problémy a ne vždy se dařilo, vždycky za mnou někdo stál a podpořil mě. Byla to opravdu výborná parta,“ pokračoval muž, který se dnes snaží jít v jejich šlépějích a předávat své zkušenosti mladším kolegům.
S povzdechem však dodává, že dnes už je situace jiná. „Dříve přicházeli z učilišť mladí lidé vyučení přímo v oboru hutní operátor, a někteří z nich byli schopni ihned usednout na velín. V současné době se k nám hlásí uchazeči z úřadu práce a většina z nich u nás dlouho nevydrží. Nemají k této práci vztah. Po krátké době, někdy už po týdnu nebo dvou, to vzdají a odcházejí,“ posteskl si Tydlitát.
Na pracovní pozici mu nezáleží
Aleš Tydlitát zná vysokou pec dokonale. Prošel veškerými pracovními pozicemi a všude se mu, jak říká, pracovalo dobře. Posledních 10 let se ale ustálil, jeho hlavní pracovní náplní je lití železa do torpéd. „Musím říct, že se mi líbilo na každé pracovní pozici, protože každá má své specifické kouzlo. Každý odpich je navíc jedinečný, a proto je potřeba být všestranný a umět pohotově reagovat na vzniklou situaci. Upřímně, práce šmelcera, kterou nyní vykonávám, možná patří k těm nejnáročnějším, ale mám ji velmi rád. Občas si sice trochu postěžuji – jsme přece jen lidé, a tak je někdy den horší, jindy lepší. Tak to v životě chodí,“ dodal.
Tři rekonstrukce
Během profesní kariéry napočítal Aleš Tydlitát tři rekonstrukce VP4. „Bylo to v roce 1990 a já byl ještě mladý. Když jsem viděl v peci obří slitek, nechápal jsem. Přišel střelmistr, a bylo po něm. Nevím, jestli to byl tenkrát běžný postup, ale chlapi mi říkali, že vždy se musí najít nějaký způsob, jak problém vyřešit,“ vybavoval si Tydlitát s tím, že tehdy se rekonstrukce týkala celé pece, a to od špalku až nahoru.
Ohledně rekonstrukce v roce 2005 si vzpomíná, že se na peci pracovalo od 8. patra dolů. Po osmé patro byla podepřená, aby vydržela a nezbortila se. A další rekonstrukce byla letos. „Za tu dobu se změnily postupy oprav, doba je modernější a některé věci se dělají úplně jinak. Sám jsem zvědavý, jak dlouho vysoká pec pojede a jak to vlastně dopadne s elektrickou obloukovou pecí. Ale nepředbíhejme, uvidíme. Třeba se změní situace kolem oceli napříč Evropskou unií. Já věřím, že do důchodu to na vysoké peci vydržím, ale když sleduji v televizi, co se děje kolem, je mi smutno. Evropská unie, místo toho, aby nás chránila, nás chce skoro zrušit. To jako budeme dovážet s Asie kontislitky a pak je u nás válcovat?“ pozastavoval se vysokopecař.
Zdraví, relax, koníčky
Šedesátka se blíží a Aleš Tydlitát sleduje, že zdraví už není, co bývalo. „Celý život dělám na šichty. Navíc současné střídání směn, kdy po noční jdu na odpolední, mi moc nesedí. Ale bylo to odhlasováno. Paradoxně mi připadá, že někteří, co chtěli změnu ve střídání směn, tu už ani nepracují. Ale co, člověk si zanadává a život jde dál,“ pokrčil rameny.
„Moje manželka okamžitě pozná, když se v práci nedařilo. To se na nic neptá. Když je ale šichta v klidu, to je jiná. A kolem baráku v Návsí je pořád co dělat. Navíc mám rád auta, tak pořád něco kutím, třeba se zabývám tuningem a podobně. Zkrátka se bavím,“ usmál se vysokopecař.
Oblíbil si i lázeňské pobyty, na které ho posílají železárny. „Jezdíváme s kamarádem a v lázních si opravdu odpočinu. Nemám žádné starosti a pěkně dobíjím baterky. Mám rád masáže, bublinkové koupele a podobně. A co musím zaklepat, vždy tam máme skvělou partu!“ uzavřel Aleš Tydlitát.
