Samuel s Michalem jsou náctiletí kluci. Oba se ve svém životě potýkali s problémy, které mladé lidi trápí. Oba se shodou okolností a náhod dostali do Bunkru a našli v něm něco více než jen místo pro trávení volného času. „Přivedli mě sem kámoši a musím říct, že to bylo to nejlepší, co mě kdy potkalo. Jsou tady sociální pracovnice, které mě vyslechnou, když mám nějaký problém, a hlavně mi i poradí, jak jej vyřešit. Nepřeháním, když řeknu, že jsem tady našel druhý domov,“ svěřil se Samuel.
Kamarád Michal jej doplnil, že mu v Bunkru občas pomohou s matematikou, ale že si tady s kamarády i dobře zahrají různé hry na počítači. Zatímco jeden se věnuje fotbalu, druhý to zkouší na poli umění a věnuje se rapu. Oba kvitují, že v Bunkru mají nejen zázemí, ale i hudební nástroje, počítače nebo třeba stolní fotbálek.
Na otázku, co by vzkázali ostatním mladým lidem z Třince, kteří nevědí, kde trávit volný čas, nebo potřebují pomoct s různými problémy, se shodli: „Nebojte se. I my jsme měli zpočátku obavy, ale nejsou na místě. Můžete kdykoliv přijít a uvidíte, jak skvělý Bunkr je a co všechno nám dává.“
Zde není místo pro fauly
Sociální pracovnice Darina Brzežková podotkla, že denně se v Bunkru vystřídá na dvacet až třicet dětí. „Přichází často jen proto, že nemají kam jít. Někdo se svěří se svými problémy hned, někomu to trvá déle. Vyslechneme je a poradíme, jak třeba své potíže mohou vyřešit. Nevychováváme, nekritizujeme. Spíše o problémech mluvíme. A právě toto moc pomáhá,“ vysvětlila.
Za pomoci sportovní terminologie by se dalo říct, že v Bunkru se nehraje na fauly. „Je to myšleno tak, že vše je striktně anonymní. Co si tady povíme, to se ven nikdy nedostane. Děti to ví, i proto jsou ochotny se svěřit. Prostředí postavené na důvěře je zásadní,“ pokračovala Darina Brzežková.
A hned uvedla příklad. „Přijde náctiletý kluk, který kouří. My mu nebudeme říkat to, co slyší všude, že by neměl, že to škodí zdraví a podobně. Spíše ten problém rozebereme hlouběji. Proč začal, co mu cigareta dává. Jestli si vůbec uvědomuje, kolik peněz za kouření utrácí. Často tento přístup pomůže daleko více,“ vysvětlila.
Bunkr jako dvacátník
Je to už dvacet let, co Bunkr slouží mladým lidem. Co jim naslouchá, pomáhá a nekritizuje. Za tu dobu jej navštívily stovky dospívajících. „Určitě se postupně změnila spousta věcí, co se moc naopak nemění, jsou problémy, které mnozí dospívající mají. Ti, kteří k nám chodí, asi nejčastěji řeší nějakou dysfunkci v rodině. Až potom přichází třeba s konflikty s vrstevníky nebo ve škole.
To, co je nové, jsou různé pasti v on-line. Dopadá na ně ale i tíha dnešního zrychleného světa. Jsou často zmatení, trpí ztrátou identity, sebelásky i sebeúcty. V tom vidím větší problém než před těmi dvaceti lety, kdy jsme začínali,“ podotkla ředitelka Bunkru Renáta Turoňová.
Dříve podle jejích slov děti lumpačily, ale dnes trpí nejistotou, nejsou schopny vzájemně komunikovat a raději se zavírají dobrovolně do světa sociálních sítí, než aby se sešly a byly spolu tváří v tvář.
V Bunkru se proto snaží budovat svět, ve kterém se mladí vzájemně znají, komunikují spolu, podnikají i nějaké akce. „A my dospělí s nimi mluvíme. Nevytváříme si hned na ně názor, ale dáváme jim prostor, máme na ně čas, vyslechneme je, navrhneme řešení. A to většinou stačí,“ usmála se.
