V Česku působíte přes 20 let, a jak slyším, s češtinou už opravdu nemáte problém.
Dnes už ne. Když mi někdo pošle mail v polštině, automaticky mu odepisuji v češtině. Beru to jako samozřejmost. Tím, že jsem dlouhá léta působil na české straně hranice, jsem polštinu nepoužíval ani v kostele.
Bylo pro vás těžké naučit se dobře česky?
Zpočátku to bylo náročné. Když jsem v září 2003 do Česka přišel, neuměl jsem česky ani ťuk, jak se říká. Možná pár slov. Češtině jsem se učil ve Frenštátě pod Radhoštěm u faráře Rudolfa Swienczka. A víte jak? Sledováním českých filmů!
Nepovídejte…
Je to tak. No a zamiloval jsem si Zdeňka Svěráka, který má podle mě nejkrásnější češtinu.
No a jak vám to učení šlo?
Zprvu to bylo náročné a zábavné zároveň. Farář mi dal šibeniční termín a řekl: „Na Vánoce máš kázání“. Číst je samozřejmě jednodušší, a tak jsem už za tři čtyři dny měl čtení v kostele při mši. Bylo to sice nedokonalé, ale šlo to. A po měsíci jsem musel vyučovat náboženství. A vypadalo to tak, že mládež učila mě. Děcka to bavilo, protože mluvila s někým, kdo jim chtěl něco říct, ale nevěděl jak. Byla to škola pokory.
Když jste mluvil o tom, že jste se učil češtinu sledováním filmů, máte nějaký oblíbený?
Pelíšky. A také Svěrákovy filmy. Když už jsem trochu ovládal češtinu, poznal jsem Cimrmany, to je paráda! Byl jsem dokonce na představení Divadla Járy Cimrmana v Praze. Od Zdeňka Svěráka mám dokonce knížku s věnováním.
Protože jste působil na Opavsku, jazykově by pro vás Třinecko ani Těšínsko neměly být problém. Přesto jde o odlišné regiony. Jak vnímáte tuto změnu, místní obyvatele a jejich zvyky?
Je to jiné. Opavsko na mě působilo radostněji, třeba co se týče atmosféry v kostele. Řekl bych, že lidé jsou tam více otevření. Tady jsou lidé tvrdší, zároveň ale upřímnější, někdy až moc. Také mi připadají víc uzavření, nedávají najevo své pocity. Ale uvidíme, až to tady lépe poznám. Za 10 let budu třeba mluvit jinak. Čeho jsem si ale všiml, je neskutečný potenciál religiozity, náboženského života. Svědčí o tom i účast na bohoslužbách. Není procentuálně velká, Třinec je malé město, ale málokde v Česku najdete v neděli místo, kde máte hned tři mše a v kostele je plno.
Je něco, co vás v Třinci skutečně překvapilo, zaskočilo?
Překvapením pro mě bylo, když mi biskup oznámil, že by mě chtěl do Třince. To jsem se orosil a říkám mu: „Co já budu dělat v Třinci, člověče? Já jsem 20 let na Opavsku, já jsem člověk Opavska…“ No co, místní farář odcházel do důchodu a církev sem potřebovala někoho, kdo umí polsky a česky, kdo se vyzná a kdo má jakési zkušenosti. Byl jsem prostě ideální kandidát. Po příchodu do Třince mě asi nic zásadně nepřekvapilo. Navíc jsem na změny zvyklý a umím se přizpůsobit. Daleko těžší byl pro mě přechod z Polska do Česka před těmi 23 lety. Nic náročnějšího, pokud se bavíme změnách v životě, mě dosud nepotkalo.
Jak jste zvládl stěhování z Opavska do Třince a aklimatizaci?
Samotné stěhování nebylo tak náročné, člověk těch věcí zase tolik nemá. Ale celkově to bylo hektické. V neděli 6. července jsem odsloužil poslední mši v Hradci a druhý den jsem byl v opavské nemocnici, kde mi operovali slepé střevo. Proto se celé mé stěhování posouvalo. Ještě jsem byl na neschopence a přitom sloužil pohřeb. Navíc pan Adrian, kaplan, měl na konci prázdnin nehodu na motorce, musel na operaci, takže v září jsem celou farnost táhl já sám. Přiznám se, že jsem rád, že je listopad a že jsem zabydlený.
Někde jsem se dočetl, že v Česku ubývá katolíků, ale přibývá věřících. Máte pro to nějaké vysvětlení?
Úbytek věřících je fakt a dost znatelný. Mluví se až o třetině. Podle sčítání, které se v Třinci vede od roku 1999, tady chodívalo v neděli do kostela přes 2 500 lidí. Podle posledního sčítání z loňska je to 900. Vliv na to má i fakt, že jsme stále v období po covidu, spousta lidí se do kostela nevrátila, ale přešli na systém bohoslužeb on-line nebo přes YouTube. To se dotklo všech farností v Česku i v Polsku. Na druhé straně přibývá mladých lidí, kteří chodí do kostela, protože potřebují duchovní život. Vysvětlení je podle mě prosté: mladí lidé chtějí někde zakotvit, chtějí stabilitu. A pokud zakotví a ztotožní se s tou farností, je to skvělé. Potenciál tady je.
Život ve farním společenství nejsou jen nedělní bohoslužby, ale také setkávání, výlety, společné akce. Plánujete něco z toho, třeba besedy se zajímavými lidmi?
Něco určitě rozjedeme. Lidé potřebují něco víc, protože život farníků opravdu není jen o bohoslužbách. Například v Hradci nad Moravicí jsme založili tradici mikulášské nadílky a jako Mikuláše jsem zval např. herce Opavského divadla, trumpetistu, skvělého kytaristu, operního zpěváka. Moc hezké akce to byly.
To zní zajímavě, plánujete tu tradici přenést i sem?
Letos ještě ne. Přece jen se stále rozkoukávám, takže zatím to necháme, jak to tady bylo za mého předchůdce. Farář navazuje na něco, takže se dívám na to, co máme a v budoucnu buď navážeme, nebo lehce pozměníme… Uvidíme. Je tu ale řada věcí, které jsou hezké a budeme v nich pokračovat.
Ví se o vás, že hrajete na varhany. Rodinná tradice?
Ano, otec je skvělý a zkušený varhaník, v naší farnosti v Polsku hraje už 50 let. Když někdy zavítá sem, tak si taky na mši zahraje.
A vy si taky ještě někdy zahrajete?
Jasně. Občas si s kaplanem prohodíme role. On slouží mši a já hraju.
Nehrál jste někdy v kapele?
Ne, to ne. Ale otec hrával na svatbách. My jsme taková hudební rodina.
O kariéře hudebníka jste neuvažoval?
Ne. Ale hodně jsem hrával v době, kdy jsem studoval v semináři v Katovicích. Byli jsme parta varhaníků a vypomáhali různým sborům, orchestrům.
V Česku na farnostech působíte už přes 20 let. Jste ještě Polák, nebo už Čech?
Jsem Slezan. K takové národnosti jsem se přihlásil při sčítání lidu.
A kde máte domov?
Napište ve Slezsku, ne v Polsku. Pro mě jako Slezana je Polsko vzdálené. U nás, když jedeme do Čenstochové, říkáme, že jedeme do Polska. My Slezané se považujeme trochu za svébytný národ, který má své tradice, svůj jazyk a s Polskem jsme si „trochu“ vzdáleni. Například ve Varšavě jsem byl jednou v životě a vůbec mě to tam neláká. Pro mě osobně je Polsko Slezsku mentálně hodně vzdálené a cizí. Více mi sedí Česko, protože jsme si jazykově podobní. Slezské nářečí má hodně českých slov, ve slezské mluvě se používá hodně podobných slov, která v polštině nejsou a Slezané je používají. Třeba rýma nebo kolo.
Co třeba dovolená? Vyrážíte do Zakopaného nebo k Baltu?
Ó, ne! U Baltu jsem byl naposledy v roce 1986 jako devítiletý. Do Zakopaného jezdí celé Polsko, takže tam bych vyrazil leda mimo sezonu. Mou nejoblíbenější zemí je Rakousko, kde mám spoustu přátel a známých, takže za odpočinkem vyrážím spíše tímto směrem. Na hory, na lyže.
Sledujete názory Poláků na politickou situaci?
Člověk musí vnímat, co se děje kolem, protože v kostele je třeba lidem ukázat, jaký je náš postoj ke světu, jaký je katolický pohled na svět. Samozřejmě se nepouštím do politiky, kazatelna není místem, kde by se měly prezentovat politické názory. Já mohu představit názor podle evangelia, ale rozhodnutí je vždycky na lidech. A to, jak si oni vyberou, to není moje věc.
Nedá mi to, abych se vás nezeptal na vašeho kolegu, v Česku velmi populárního kněze Zbigniewa Czendlika. Je velmi akční, hodně využívá sociální sítě, čímž dělá PR sobě i církvi. Neuvažoval jste, že byste šel v jeho šlépějích při propagaci farnosti a víry? Neplánujete psát knížky?
Ne. Na to člověk musí mít vlohy. Zbigniewa si pamatuju ještě z jeho „polských“ časů. On byl vždycky takový akční, má charisma, čímž osloví určitý druh lidí. A dělá to dobře. Já jsem společenský, rád si povídám s lidmi, ale nemusím to ventilovat takto. Dokonce nemám Facebook ani Instagram. Nerad se tímto způsobem zviditelňuji. Asi bych ani neměl čas své profily na sítích obhospodařovat a zásobovat novinkami. Tím si nestěžuji na to, že bych měl nedostatek práce, ale myslím, že když mě lidé budou chtít, tak si mě najdou.
