V úvodu svého výkladu seznámil  vědec zabývající se lingvistikou, lidovou kulturou  a foklorem své posluchače s dějinami Těšínského Slezska rozprostírajícího se mezi Frýdkem a Ostravou na západě a Bílsko-Bělou a Čechovicemi – Dědicemi na východě a Hrčavou a Mosty u Jablunkova na jihu.

Daniel Kadłubiec podotkl, že těšínské nářečí je specifické tím, že má tři varianty. Jablunkovské nářečí, nebo také jihoslezské, se používá od Istebné, Koniakowa, Jaworzynky, Hrčavy až po Hrádek – hranicí je lokalita Kompařov.

Od Bystřice až po Chotěbuz (na západě Dolní Datyně) se vyskytuje nářečí těšínské neboli středoslezské a od Karviné až po Bohumín dolanské, čili severoslezské.

Vědec obecenstvu rovněž přiblížil zásadní rozdíly ve výslovnosti, v gramatice a také vyjmenoval řadu slov stejného významu, které se však ve zmíněných oblastech liší. Typickým příkladem variability nářečí je łostrewka – łorstwia – ostropiec, která se používá k sušení sena.

Daniel Kadłubiec se pozastavil rovněž nad důležitostí toponym čili místních názvů. Řeč přišla na řeku Olši, její kontroverzní český název označil za absurdní. Zdůraznil, že starobylý název Olza, který je indoevropského původu,  se používal už před rokem 1290.

Během přednášky profesor rovněž poukázal na nesporné bohatství těšínského nářečí, a to bez ohledu na to, zda je požívají Poláci nebo Češi. Jako příklad uvedl slovo kecat, jemuž v nářečí odpovídají slova fulać, bulczeć, fanzolić, drzistać.

„Každé nářečí utváří svět, proto bychom si to naše slezské měli uchovat. Už od středověku se tvrdilo, že světlo vychází z Těšínského Slezska – Lux et Silesia. Je to bogactwo, kiere my odziedziczyli po naszich przodkach. Musimy sie starać, aby my go kaj nie zapatnościli,“ prohlásil Daniel Kadłubiec. Po skončení přednášky podepisoval zájemcům své knihy.