Beseda se bude v hrčavském kulturním domě konat v sobotu 28. února od 18 hodin. A bude zajímavá nejen pro cyklonadšence.
Jednou ze zvláštností obce Istebna je fakt, že ji protíná rozvodí, které odděluje Baltské a Černé moře. „Jakožto cyklističtí nadšenci jsme si již dlouho plánovali cyklistický výlet, který by skončil u moře. Představa opustit hory a vydat se k Baltskému moři se nám zdála trochu klišovitá, takže nám zbýval ještě jeden cíl, a to Černé moře. Uvědomili jsme si, že cesta bude výzvou,“ začali vyprávět oba muži.
Rozhodli se vyrazit od pramene, tedy z Koňákova, kde pramení řeka Čadečka, a poté projeli na kole podél řek Kysuca, Váh a Dunaj až k Černému moři. „Okamžitě se také zrodila myšlenka během naší expedice vytvořit natrvalo něco nového. Rozhodli jsme se zakreslit pionýrskou stezku, kterou by v budoucnu mohli napodobit i další cyklisté. Nazvali jsme ji Černomořská cyklostezka. Měří 2 536 kilometrů,“ vysvětlili.
Dům na kolech
Na kolech si vezli vše potřebné, spacáky, stan či vařiče. Zabalené měli i nějaké základní potraviny, ty si ale většinou dokupovali cestou. „To se nám jednou vymstilo v Bulharsku. Byl tam svátek, o kterém jsme nevěděli, a všechny obchody i restaurace byly zavřené. Zachránily nás švestky na stromech,“ smál se Patryk Świtała.
Občas spali venku, někdy v malém penzionu či u lidí, kteří jim nabídli nocleh. Používají i speciální aplikaci pro cyklisty, ve které si navzájem nabízí nocleh. „Narazili jsme na hodné a ochotné lidi. Ale měli jsme i špatnou zkušenost. V Bulharsku jsme chtěli přespat pod stanem, ale všimli jsme si, že nás pozoruje partička tamních Romů. Pochopili jsme, že nám chtějí ukrást kola, dokonce si na ně přivezli i náklaďák. Tak jsme se rychle sbalili a jeli raději dál. Potmě, aby nás neviděli, se nám naštěstí podařilo zmizet,“ popsali nebezpečnou situaci.
Ukrajina bez záruky
Během cesty se oba samozřejmě ocitli na Ukrajině. Už na hranicích s Moldávií se jich vojáci vyptávali, zda vůbec vědí, že je u nich válka. „Divili se, že tam jedeme na kolech,“ řekl Michał Kuźma. V té době útoky ruských dronů či střel v západní části země nebyly, tak měli cestovatelé pocit, že se jim nemůže nic stát. „Ten den jsme se ubytovali u kněze ve Lvově. Ujistil nás, že se u nich nic neděje. Šli jsme spát, když nás asi v půl čtvrté ráno probudila rána. Pak se ozvala další. Podíval jsem se na Michala a zeptal se ho: Spíš? Asi začala bouřka. On mi ale oponoval, že žádná bouřka, že to přece byly rakety. Ráno jsme zjistili, že asi 900 metrů od nás smetla bomba desetipatrový obytný dům,“ pokračovali cestovatelé.
Další den jeli dál. To, že byli blízko smrti, si připouštět nechtěli. Vlastně jim to došlo až po pár dnech. „Na Ukrajině jsou už lidé prostě zvyklí, že je válka. Pro nás to bylo jiné,“ shodli se.
Další nepříjemný zážitek přišel, když odjeli z Oděsy. Projížděli zrovna ukrajinskou polní cestou a zcela náhodně si všimli nějakých cedulí. „Podíval jsem se pozorně a bylo tam napsané pozor, miny. Řekl jsem Michalkovi, aby okamžitě zastavil a opatrně se vrátil zpět přesně ve své stopě, ve které tam jel. Až pak jsem mu řekl, že jsme se ocitli uprostřed minového pole,“ popsal Patryk Świtała.
Jindy zase na trase narazili na místo, kde měl stát most, ale vojáci ho odstřelili. Naštěstí ale vždy našli cestu. Nakonec se museli autobusem přepravit zpátky do Oděsy. Čtyři dny jim trvalo, než sehnali místo ve vlaku i s kolami. Během čekání u poklady přišel i alarm, že se blíží bombardování. Museli tedy s ostatními do krytu. „Nakonec jsme odcestovali vlakem do Ternopilu a pak jsme pokračovali dál,“ pokračovali.
Na Ukrajině často naráželi na kontroly vojáků. Na jedné se jim stalo, že jim procházeli věci a v cestovních pasech našli razítka, že byli v minulosti v Bělorusku a dokonce i v Rusku. „Asi hodinu a půl nás vyslýchali, bylo to dost nepříjemné, ale nakonec jsme se domluvili. Poznali, že nejsme špióni,“ smáli se.
Oba dobrodruzi nyní plánují další cestu. Povede opět od pramene řeky Čadečky, ale po dosažení Dunaje po zhruba 360 km se otočí a pojedou proti proudu k prameni Dunaje. Ale o tom pak bude až příští beseda.
