V současné době žije v Praze, kde má svůj salon, přesto si letos 32letý rodák z Hrádku našel čas k poskytnutí rozhovoru pro Třinecký hutník.
Jak jste se dostal k tetování, kdy to vše začalo?
Tetování se věnuji přes sedm let. Vždycky se mi to líbilo a tetování mě fascinovalo. Už od útlého věku jsem se na základní škole věnoval malování a kresbě. Zatím co většina mých kamarádů chodila do různých sportovních kroužků, mě to táhlo do výtvarky. I doma ve svém volném čase jsem si kreslil a chodil na extra hodiny výtvarné výchovy. V tom mě hodně podporovala máma.
Později se to zlomilo a kresbu jako takovou jsem úplně vytěsnil a začal jsem se věnovat tvorbě velkoplošného graffiti na legálních plochách. Že budu někdy tetovat, mě nikdy ale nenapadlo. Byla to pro mě spíše meta, která není snadno dosažitelná. Říkal jsem si, že to přece není jen tak, udělat někomu něco, co bude mít na celý život. Ještě později jsem začal přemýšlet nad tím, že graffiti je vlastně dočasná záležitost.
Dočasná? Jak to myslíte?
Dočasná v tom smyslu, že může ze zdi lehce zmizet, někdo ho může přetřít, přemalovat, odstranit, nebo ho prostě vezme čas. Začal jsem přemýšlet nad věcmi, které jsou víc permanentní a dokážou setrvat, přičemž se mi naskytla příležitost poprvé vzít do ruky tetovací strojek. Tehdy jsem si udělal tetování sám sobě – na nohu.
Při tom procesu se mi v hlavě spojilo to, nad čím jsem dumal, s tím, co se aktuálně dělo, barva v kůži, která tam zůstane už napořád, značka, kterou nejde sundat, další level, kam jde něco kreativního posunout a zaznamenat. Právě v tuto chvíli byl můj plán jasný. Navíc mě fascinoval samotný proces vpravování barvy pod kůži.
Cítíte při práci zodpovědnost – vaše dílo dotyčný bude nosit celý život?
Určitě. Dělat nezodpovědně to podle mě ani nejde. Když to člověk dělá denně, je téměř nevyhnutelné, že se to stává, obrazně řečeno, rutinní záležitostí. Je ale potřeba si neustále uvědomovat, že děláte něco, s čím člověk bude potom žít, a proto je nutné k tetování vždy přistupovat zodpovědně a snažit se do každého tetování dát ze sebe 110 procent. Co si budeme povídat, na kůži to musí být na první dobrou. Na ní nejde gumovat jako na papíře.
Jste klientovi schopen, ohledně námětu, vždy vyjít vstříc?
Každého klienta se snažím vždy nějak usměrnit a navést na, podle mě, správný směr. Klienti mají často o tetování zkreslenou představu a nevědí, jaké jsou možnosti. Já se v tom pohybuju denně a už vím, co na kůži bude, nebo nebude fungovat. Tím, že mě vyhledávají lidé, které oslovil můj styl tetování, se celý proces dost ulehčuje, většinou mám ve všem volnou ruku.
Jsou v podstatě dvě skupiny lidí. Ti, kdo v tetování hledají nějaký význam a musí to pro ně něco znamenat. Druzí to berou tak, že si kupují obraz. Kus umění s tím rozdílem, že jim nebude viset nad gaučem v obýváku, ale budou ho mít na kůži. Já osobně si myslím, že obě tyto varianty jsou správné. Více jsem ale nakloněný té druhé, protože dává větší prostor ke kreativitě.
Kde máte svůj salon?
Sídlím v Praze, kde mám svoje studio pod názvem YART tattoo space. Společně se mnou v týmu pracuje dalších pět kvalitních tatérů. Celý koncept je založený především na osobitosti a originalitě každého z nich.
Jezdíte i po soutěžích, kterého úspěchu a proč si nejvíce ceníte?
Snažím se jezdit soutěže po celém světě. Výher bylo několik a samozřejmě člověka vždy potěší a namotivují k tomu ještě víc se do toho opřít. Za zmínku určitě stojí tři první místa, jedno druhé a best of show na jedné z nejprestižnějších soutěží světa v New Yorku. Nebo první místo na best of day v Las Vegas.
Z těch evropských bych zmínil soutěž v německém Zwickau, na kterou se sjíždí opravdu ta největší jména z tetovacího světa, nebo třeba polský Krakov. I z těch mám několik výher – pokud úspěchem bylo myšleno tohle. Pro mě je ale největším úspěchem, když dokončím tetování a vidím u klientů výraz nadšení a radosti ve tváři. V tu chvíli mám vždy pocit, že to, co dělám, má smysl a věci jsou, jak mají.
Celý rozhovor jsme přinesli v aktuálním vydání Třineckého hutníku.
