Být primátorem je těžké pro muže, ale pro ženu je to náročnější. Nelitujete, že vám něco uteklo?
Nelituju. Práce pro město mě neskutečně naplňuje. Je smysluplná, ale hlavně jsou vidět konkrétní výsledky.

Nelitujete, že jste jako matka tří dětí zákonitě nemohla být úplně u všech rodičovských událostí…
Těch 25 let je pro mě symbolických i v tom, že můj nejmladší syn má 26 let. Když se na něj podívám, vidím kus života. U nás doma platí, že manžel se neoženil jen se mnou, ale i s Třincem a mé děti jsou odkojeny komunální politikou, ale nelituji, všechno bylo tak, jak mělo být.

Naopak s odstupem času vidím, že děti jsou a byly vždy velice samostatné a dokázaly si poradit. Doma jsme vždy fungovali jako tým. Každý musel přiložit ruku k dílu.

Ano, strávila jsem s dětmi méně času, než je běžné, ale vždy jsem dbala na to, aby celá rodina cítila lásku a bezpečí. Navíc, není tak důležité, kolik času matka doma s dětmi stráví, ale jak ho s nimi stráví.

Máte recept na úspěch?
Mám svou teorii pěti V. Je to víra, vůle, vášeň a vytrvalost, pak přijde výsledek. Zároveň je nesmírně důležité mít v rovnováze osobní život s tím pracovním, což se mi daří. Takže si neskutečně vážím toho, že se mi všechny tři děti vrátily do Třince i se svými partnery. Že mám pět vnoučat a žijeme pospolu, což je pro mne ten největší dar, který jsem jako matka mohla dostat. Mám jednoduchou vizi pro Třinec. Chci ho mít takový, aby se v něm dobře žilo a chtěly v něm žít i naše děti. Moje bydlely v Praze a vrátily se domů.

Cítila jste někdy nevýhodu, že nosíte sukně?
Jednoznačně mohu potvrdit, že ženy to mají těžší. Je to důvod, proč je jich v politice stále málo. Je náročné a těžké skloubit práci s rodinným životem. Vyžaduje to velké sebezapření. Musíte hodně slevit ze svého komfortu.

Kdybych neměla obrovskou podporu svého muže, nikdy bych to nezvládla. Jemu za to patří obrovský dík. A řeknu vám perličku, nikdy jsem s dětmi nebyla na paragrafu. Jen díky rodině jsem se mohla vždy naplno věnovat práci pro město. Protože, co si budeme povídat, bojovat se dá jen na jednom hřišti.

A co při jednáních? Pomáhá být političkou, nebo to spíše škodí?
Rozhodně jako žena musíte být vždy lépe připravená. Muži se více promine, když vaří z vody, než ženě. Je to zvláštní, ale je to fakt.

Vstoupila jste na hřiště, které bylo a je spíše doménou mužů…
Tendence mít ženy na kandidátce tu byly vždy. Vypadá to lépe. Ale po volbách už tak moc potřebné nejsou. Když jsem se rozhodla, že do boje půjdu, tak jsem v něm nechtěla být v pozici diváka, ale hráče. Takže jsem si všechno musela vybojovat.

Další náročnou věcí bylo přijmout fakt, že se v politice často nehraje fér. V tomto se doba stále zhoršuje i kvůli sociálním sítím. Na nich často anonymně a díky falešným profilům může každý o komkoliv vypustit cokoliv, aniž by za to nesl zodpovědnost.

Na popud své nejstarší dcery jsem si před posledními volbami zrušila účet na Facebooku. Můžu říct, že od té doby jsem šťastnější člověk. Vždy se raději setkám s člověkem tváří v tvář. Dveře mám vždy otevřené, jestli mi chce někdo něco říct, ať mi to řekne do očí. Na šíření nenávisti na sítích nedám a už se jimi netrápím. Často za nimi totiž stojí ti, kteří neuspěli ve volbách.

Stála jste někdy před otázkou, že toto už nemáte zapotřebí?
Ne tak docela. Jsou projekty, které hodně ovlivnily můj život. Potkala jsem díky nim přátele, ale i nepřátele. Patří mezi ně miliardový projekt revitalizace Olše. V jednu chvíli hrozilo, že nevyjde, že celý spadne, což by byl veliký problém, protože se týkal asi sedmi obcí. V té chvíli jsem se nabídla, že ho potáhnu dál, vstoupila jsem do rozjetého vlaku a bylo to strašně náročné. Tehdy jsem možná přemýšlela, zda to není na mě moc.

Nemůžu nevzpomenout ani na obchvat Třince. I u něj jsem si hrábla na dno svých sil, ale získala jsem tolik zkušeností, dokonce se mi díky němu stala doprava koníčkem. Koho by to napadlo? (smích)

To mi vnuklo otázku, z jakého projektu máte dodnes radost?
Rozhodně je to průmyslová zóna. Díky ní jsme totiž začali hlouběji spolupracovat s Třineckými železárnami. Díky ní se nám podařily i mosty Baliny a následně jsem se dostala k obchvatu Třince, k Via Lyžbice a vlakové zastávce. Vzniklo Integrované výjezdové centrum. Projekty, třebaže to na první pohled nejde znát, se vzájemně různě propojují. Jsou spojeny i s mým osobním životem. Mám ráda cestu. Ve chvíli, kdy dosáhnu cíle, tak hledám další. Mám ráda i překážky, protože čím větší jsou, tím větší mám radost, když se podaří je překonat.

Jaký je to pocit narážet na lidi, kteří se snaží za každou cenu podkopávat nohy, když vy do práce dáváte všechno?
Musím říct, že dříve mě to hodně trápilo. Ale postupem času jsem přišla na to, že pokud jsem přesvědčena o správnosti kroků a věřím jim, dá se s tím smířit. Patří k životu, že někteří tvoří a jiní boří. Mou nejoblíbenější knihou, která mě provází celým životem, je Egypťan Sinuhet. Často se mi vybavuje citát hlavního hrdiny: Tvoje slova jsou pouze bzukot mouchy kolem mé hlavy. To se mi pak uleví a netrápím se.

Pomáhá vám ještě něco jiného?
Co mi pomáhá nejvíce, je moje rodina, ale i můj pracovní tým na radnici a v našem uskupení, bez nich bych tu nebyla. V politice je to složitější než ve firmě, kde si ředitel vybere své spolupracovníky sám. Tady jsou lidé zvoleni. Volby přitom mnohdy nejsou o výsledcích práce, o tom, co všechno lidé dokázali. Jsou postaveny na slibech, populismu i kydání špíny na druhé. Já si moc vážím toho, že jsem mohla v posledních letech říct, s kým spolupracovat nechci.

Čest, svoboda a nezávislost, to jsou tři věci, bez kterých bych tady nemohla být. Tyto hodnoty mi umožňují komunikovat s lidmi různého politického zaměření. Kolik myslíte, že se vystřídalo ministrů dopravy od roku 2006?

To netuším…
Bylo jich třináct. Se všemi jsem diskutovala a řešila obchvat Třince. Byli z různých stran. Ale to, že jsem nezávislá, mi umožňuje řešit problémy s politiky bez ohledu na to, z jaké jsou partaje. Nemáme žádný stranický sekretariát, nedostáváme žádné peníze. Ale také nenesu zodpovědnost za hříchy jiných.

Co ještě považujete za úspěch?
Například to, jak tady nyní spolu vycházejí různé církve i národnosti. Stmelení není automatické a trvalo dlouho, než se nám podařilo nalézt společnou řeč. Těší mě, že Třinec má duši. Často se mě třeba lidé ptají, co z toho máme, že jsme statutární město. Peníze to nejsou, jsme nejmenší z těch šestadvaceti měst a museli jsme přesvědčit kraj, poslance, senátory, prezidenta, že na to máme. Je to otázka cti i patriotismu.

Radost mi dělají dobré vztahy s železárnami, protože ani ty nejsou samozřejmostí a zároveň jsou velice důležité pro nás pro všechny. Takže kontinuita, stabilita, spolupráce a partnerství. K tomu je třeba odvaha a odpovědnost.

Probraly jsme minulost, současnost. Jak vidíte svou budoucnost v politice?
Chci, aby po mně něco zůstalo. Mám tři děti, s manželem jsme nechali zasadit třináct tisíc stromů na pozemcích po mém dědovi. Co se týče politiky, přála bych si odejít středem, v plné síle, jak se říká, v laufu. Chci předat ten pomyslný štafetový kolík mladším tak, aby kontinuita a stabilita byla zachována a město kvetlo. Ale nikdy neříkej nikdy, takže uvidíme.