„Od dětství jsem ráda vyšívala. Techniku richelieu jsem si oblíbila, když jsem byla na mateřské s dětmi, které už jsou dospělé. Když jsem se po mateřské vrátila k novinařině, na vyšívání nebyl čas. Až pak po odchodu do důchodu,“ vypráví.

Asi před sedmi lety byla Emilka na návštěvě u kamarádky a ta právě dělala vrtané kraslice. Říká se jim také richelieu.  „Připomínalo mi to mé vyšívané ubrusy. Kamarádka mi řekla základní techniku, a tak jsem to zkusila. Zpočátku jsem byla frajerka, ale brzy jsem zjistila, co to obnáší. Začátky byly fakt těžké,“ vzpomíná.

Pořídila si kvalitní malou vrtačku, na tavení vosku jí známý udělal stojánek se zahnutou, kdysi dávnou používanou hliníkovou lžící.

„Udělala jsem jednu kraslici, druhou, třetí… Postupně jsem zjistila, že skořápka nesmí být čerstvá, ale ani příliš suchá, aby při vrtání nepraskla. Každá vyvrtaná dírka se musí obtáhnout voskem, ale ten nesmí být příliš řídký, ale ani příliš hustý,“ popisuje Emilka zkušenosti vychytané desítkami prvních pokusů. Dnes už ví, že aby skořápka nepraskla, musí nejprve udělat malou dírečku, pak vrtáček vyměnit a dírku zvětšit. Po navrtání je třeba vajíčko očistit namočením do dezinfekce a pak nechat dobře vyschnout. Nakonec dírky obtahuje voskem.

„Když se kraslice podaří, mám velkou radost. Ale dělám to hlavně pro radost jiným. Každý rok před Velikonocemi mě to chytne, mám pak originální dárečky pro rodinu i vzdálenější příbuzné, pro známé. Těší mě, když vidím, že se jim kraslice líbí,“ svěřila se Emilka.

Stejně jako vyšívání či zdobení kraslic je jejím velkým koníčkem i práce na zahrádce. A stále jí hodně baví i práce se psaným slovem. Ostatně, s jejími články a fotografiemi se takřka každý týden můžete setkat v Třineckém hutníku.