Ač se k této činnosti dostávala postupnými krůčky, nyní jsou kroje její hlavní pracovní náplní. Dílnu má v centru Jablunkova.
Ivana Di-Giustová je vyučená krejčová a první dílnu si otevřela před více než dvaceti lety. „Tehdy jsem se věnovala klasickému krejčovskému řemeslu. Šila jsem halenky, svatební a společenské šaty, kostýmky, kabáty a podobně. Prostě co si klient přál,“ vysvětlila žena, jejíž oba synové tančili ve folklorním souboru. V souboru se starala o kroje, což znamenalo různě je upravovat, opravovat, došívat či úplně nahradit chybějící a nevratně zničené části krojů. „Kdo to měl dělat, když ne já, vyučená krejčová? A tak jsem se ke krojům dostala. Podle starých krojů jsem si vytvořila střihy a okoukala techniku výroby,“ vypráví Di-Giustová, která ke studiu neměla knižní materiály, ale kroje. Vše, co umí, ji naučily přímo kroje.
„Pak se vše přehouplo. Kroje jsem šila či opravovala nejen pro náš soubor a jednotlivce, ale i pro jiné folklorní soubory. A k tomu klasická krejčovina a opravy oděvů. Všechno je hlavně o čase, a tak jsem postupně ustupovala od klasické krejčoviny a pustila jsem se do krojů naplno. Na běžnou krejčovinu již nebyl čas,“ vysvětlila.
Ivana Di-Giustová se pouze krojům věnuje asi pět let. Zvládá nejen šití, ale i ručně paličkovanou krajku, výšivku na krojích či ručně šitý celý kroj, což jsou titěrné a časově náročné práce. A samozřejmě rozdíl je pak i v ceně za kroj. „Vždy záleží na domluvě se zákazníkem, co si přeje a kolik je ochoten zaplatit. Ideální pro práci jsou původní materiály, ale ty vždy neseženete. A na druhou stranu, pokud někdo chce mít na kroji ručně tkanou látku, jsme opět cenově úplně jinde, než když látku koupíte tkanou běžným způsobem,“ podotýká Di-Giustová.
Jak švadlena říká, ručně tkané látky jdou sehnat a opravdu se tkají ručně. Včetně brokátových vzorů tkaných na žakárových tkacích strojích.
Gorolský kroj je podle švadleny časově nenáročný. Alespoň pro ni, jak zdůrazňuje. Nejnáročnější na čas je ruční výšivka. Tu lze třeba nahradit levnější strojovou výšivkou, ale pak už se nejedná o kroj, ale o oděv s folklorní tematikou. „Před vznikem šicího stroje se švy sešívaly ručně. Mladší kroje jsou sešívané na šicích strojích. Mám možnost při renovacích původních krojů je důkladně zkoumat. Vždy se zajímám o historii kroje, který se ocitne u mě v dílně. Mám ráda jejich příběhy. A těší mě, že mé ruce jim vdechnou novou možnost k pokračování příběhů jejich života,“ říká.
Více se dočtete v aktuálním vydání Třineckého hutníku.
