Autor po vydání třetí knihy na dotaz, zda cítí, že čtvrtá bude následovat, odpověděl: „Objevy v mikrosvětě, počínaje teorií strun a konče kvantovou provázaností, nové poznatky o holografickém vesmíru, inflační teorie vzniku tohoto kosmu, stejně jako vědecké disputace o obecném vědomí vesmíru, o kapacitě a uspořádání nejvýše organizované hmoty, jakou je mozek, kvantové počítače, historické události nahlédnuté z úplně jiných zdrojů, než jsme zvyklí atd. To vše tvoří nepřeberné množství podnětů pro psaní.“

A tak na sebe další dílo nenechalo dlouho čekat. Pojednání o tom, proč byla dána přednost něčemu před ničím, bytí před nebytím, jaký smysl má život v nekonečném univerzu.

Je prostor a čas konečný, či nekonečný? Z lidského pohledu je univerzum, ve kterém žijeme, daleko za hranicí chápání a zkušeností. Vždyť první hvězda je od Slunce vzdálena více než čtyři světelné roky. Lidé jsou proto při cestování v prostoru a čase limitováni a v podstatě se omezují na pozorování a teoretické úvahy. Imaginace nám však dovoluje matematické výpočty pracující s nekonečny běžně. Zdrženlivější fyzikové vždy hledají hranice a vyvstalá nekonečna považují za selhání teorií. Tolik prostor a čas.

A co filozofické a sociálně-psychologické úvahy o případných důsledcích nekonečného vesmíru? Když k nim přidáme náboženský přístup k věčnosti, která byla započata, avšak poté bude trvat věčně, dostaneme obrovský potenciál pro originální způsoby interpretací.

Autor, jak je jeho zvykem, přistupuje k těmto matematicko-fyzikálně filozofickým otázkám bez zábran a formou čtivých povídek interpretuje nekonečno jako předmět situací vyskytujících se v životě člověka: Je tu vysokoškolský pedagog vysvětlující studentům opakovatelnost vesmíru při Velkém třesku a následném hroucení vlivem gravitace do Velkého křachu, jenž je impulzem pro rozpínání vesmíru v novém Velkém třesku, aniž si profesor všimne, že se sám zadrhl v čase (povídka Nekonečno).

Jsou tu lidé, kteří při hře v labyrintu uvíznou v nekonečnu (Labyrint), člověk stávající se, s ohledem na možnost cestování v čase, vrahem (Vrah), banální epizoda přerůstající, jako důsledek návratů do minulosti, v jadernou katastrofu (Příběh), propojení matematických úvah s náboženskými dogmaty (Trojúhelník), narušení časoprostorového kontinua v místě, kde by jej nikdo neočekával (Přátelé), snaha udržet v chodu realitu holografického vesmíru (Život jako hologram), vytváření virtuální reality, v níž není jasné, kdo je autorem a kdo ovládaným (Horečka), nebezpečí plynoucí z užívání sociálních médií, v nichž se zračí nekonečná lidská stupidita (Planeta opic), přeměna racionálního člověka na totálního konzumenta (Návrat do láhve od octa), důsledky nekonečného vesmíru ve stálé opakovatelnosti (František a Markéta). A další a další povídky, jejichž jádrem jsou racionální interpretace skutečností v podmínkách science fiction.

V předmluvě Libor Hlaváček uvádí: „Ne každý má dnes čas a chuť vracet se ke studiu základů moderních věd. Naštěstí sám autor odměřuje fakta s precizností pečlivého lékárníka (cum grano salis, se špetkou humoru a životní moudrosti) v zájmu nerušeného čtenářova požitku z četby.

Není to jen fundovaný exkurs do světa matematiky, fyziky, kybernetiky, astronomie a různých dalších disciplín, ale také zasvěcený pohled do lidského nitra podaný s přesvědčivým étosem aplikovaných filozofických i psychologických poznatků. Zde všude se ovšem ve druhém plánu tiše počítá se čtenářovou reakcí, přičemž se samozřejmě nevyžaduje, aby byla a priori souhlasná. To její sílu a dopad neumenší, ba právě naopak.“ Řečeno slovy téhož: „Je inspirující potkávat se s provokujícími myšlenkami. Je povznášející setkávat se s provokujícími knihami.“