Ve svém rodném městě provozuje bistro, ale momentálně se nejvíce zdržuje v Praze a pracuje po celé republice. V loňském roce se Izabela objevovala na televizních obrazovkách v soutěži Hell´s Kitchen. Do finále se sice neprobojovala, nicméně účast v soutěži jí dost změnila život.
Soutěž Hell´s Kitchen vás zviditelnila jako jednu ze soutěžících. V bulváru jste se ale ocitla i díky tomu, že se při soutěži zrodil váš vztah s jedním ze soutěžících.
Ano, v Hells Kitchen jsem se sice poznala s Pavlem Švestkou, ale jiskra mezi námi přeskočila až po soutěži, kdy jsme se všichni účastníci spolu hodně stýkali. Teď spolu tvoříme pár. Pracujeme, cestujeme a hlavně spolu žijeme v Praze.
Znamená to, že zpěv jste pověsila na hřebík a aktuálně je vaším hlavním oborem gastronomie?
Muziku dělám i nadále, dokonce velmi intenzivně, ale nejvíc mě momentálně zaměstnává podnikání. Jednak tady v Těšíně, kde mám bistro, a pak s přítelem vaříme, pořádáme degustační večeře. Kromě toho se starám o sociální sítě, Instagram, natáčím videorecepty.
Takže de facto následek vaší účasti v soutěži Hell´s Kitchen…
Ano, je to následek, výsledek, důsledek Hell´s Kitchen. Po skončení soutěže jsme začali vařit lidem, kteří si nás pozvou. Jsou to fakt velké akce. Například vaříme v Grandhotelu Pupp v Karlových Varech večeře, šestichodové menu pro 200 lidí.
To musí být docela náročné…
To taky je! Během 16 hodin se vůbec nezastavíte.
Jídlo je vaše produkce?
Ano. Vše vymýšlíme a vaříme společně s přítelem. On je perfektní kuchař a já se od něj učím neskutečné věci.
Jakou máte oblíbenou kuchyni?
Jsem taková všehochuť, ale miluju českou kuchyni. A samozřejmě mám ráda asijskou.
Vraťme se teď zhruba o rok zpátky. Kdo vás do soutěže přihlásil?
Kamarádka Evi Tomečková z Třince. Tu určitě znáte z kuchařské soutěže MasteChef. Zprvu jsem řekla, že tam nejdu, co bych tam dělala, tam jsou profíci, že to vůbec. Faktem je, že nějaké zkušenosti jsem měla, ale profesionální kuchyně je úplně jiný obor.
A nakonec to hodně ovlivnilo váš život.
To tedy ano.
Co vám účast v tomto projektu dala?
Hlavně disciplínu a odhodlání. Byla to fakt vojna, ale já to mám ráda. Díky tomu už taky vím, že se nesmím nikdy vzdát. Taky mi to dalo pokoru, protože jsem musela v mnoha situacích tzv. sklopit uši a požádat o pomoc, na nic si nehrát. Nemám tolik zkušeností, ale zase jsem se mohla od těch lidí učit, což bylo skvělé.
S jakými ambicemi jste do soutěže nastupovala?
Říkala jsem si, že když nevypadnu první nebo druhá, tak to bude úspěch. Prostě ať to není úplně blbé.
…a vypadla jste sedmá v pořadí. Takže to snad tak blbé není.
Myslím, že ne. Přiznávám ale, že se mi řada věcí nepovedla, ale některé se mi povedly. Ty ale divák v televizi neviděl, protože úspěchy se do té show prostě nehodily. Já jsem ale se svým výsledkem spokojená. Zpětně si říkám, že jsem něco mohla zvládnout lépe, ale kdo tam nebyl, nedokáže si představit, pod jakým psychickým tlakem se tam pracuje.
Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním vydání Třineckého hutníku.
