Za jeho působení se podařilo dostavět komunitní centrum a v několika etapách opravit kostel. Sbor se za jeho působení v Třinci stal součástí komunitního života. Na konci června Michal Klus Třinec opustí a přesune se do nedalekých Třanovic. Jeho nástupcem byl na konci března zvolen Jiří Chodura, toho času pastor v Oldřichovicích.

Jakých bylo těch 22 let tady?

Uteklo to. Ale je to opravdu spousta let. Když jsem zkraje nového tisíciletí do místní farnosti přišel, opravdu jsem si nemohl stěžovat, že by nebylo co dělat. Komunitní centrum bylo rozestavěné, padala nám fasáda na kostele, dostavoval se nový kostel v Neborech… Bylo toho hodně.

Proč vlastně opouštíte Třinec?

Bylo to mé rozhodnutí a přiznávám, že když jsem to vyslovil poprvé, vydýchával jsem to těžko. Ale usoudil jsem, že po tak dlouhé době může být změna obohacující pro mne i pro lidi tady.

Vypadá to tedy, že se držíte pořekadla, že změna je život. Těšíte se na tu změnu?

Asi mohu říci, že se těším. Zatím jsem stále tady, potřebuju dodělat, co je třeba.

Vaším novým působištěm bude od července farnost v Třanovicích, což je jen kousek od Třince. V sousedních Dolních Domaslavicích jste prožil dětství a mládí, takže se vlastně vracíte domů.

Je to tak.

Co všechno pod tu farnost spadá?

Okolní vesnice od Domaslavic, přes Hradiště, Žukov až po Vělopolí nebo Tošanovice… Změna to pro mě bude hlavně v tom, že v Třinci je to městský sbor, a teď budu na vesnici.

Jak se změna vašeho působiště dotkne vaší rodiny?

Nějak určitě, ale věřím, že nijak negativně. Dvě děti už jsou dospělé, nejmladší dcera je ve třetím ročníku na gymnáziu. Jedna dcera už je vdaná, syn se žení letos, takže s námi se stěhují dvě děti. Své rozhodnutí jsem s rodinou konzultoval a kdybych cítil, že oni nechtějí, zůstal bych. Nechci je vytrhávat z prostředí jejich kamarádů.

Na co budete z doby svého působení v Třinci vzpomínat? Čím se vám toto město zapsalo do paměti?

Práce duchovního je obecně hodně o vztazích. Nejvíc tedy budu vzpomínat na zdejší lidi, zase lidi a až potom na ty další věci. Poznal jsem tady spoustu lidí, kteří jsou mi hodně blízcí napříč generacemi, s nimiž si mám o čem povídat, protože jsme toho spolu spoustu prožili a ty zážitky sdílíme. To je silné. Je mi ale jasné, že i když se stěhuju jen několik kilometrů odsud, a říkáme si, že stále budeme kamarádi, bude to jiné. Kamarádi doufám stále budeme, jen už na sebe nebudeme mít tolik času, to je jasné. Ale tak to prostě v životě je.

Cesty osudu jsou klikaté…

Dočetl jsem se o vás, že pro dráhu duchovního jste se rozhodl až po „civilní“ vysoké škole. Proč jste se rozhodl vyměnit rýsovací prkno za službu lidem v komunitě?

Pocházím z křesťanského prostředí, z věřící rodiny a víra mě provázela od dětství. Studoval jsem stavařinu, moc mě to bavilo a měl jsem představu, že v tomto oboru budu i pracovat. Ovšem rok před koncem studia (1998) jsem dostal nabídku studia na křesťanské biblické škole v USA. To už jsem plánoval svatbu s manželkou, končili jsme studia ve stejném roce, a tak jsme si řekli, že toho využijeme, že je to dobrý start i pro manželství. Navíc jsme chtěli poznat svět, takže do sebe vše zapadalo. Původně jsme plánovali pobýt v Americe dva roky, ovšem pak se naskytla možnost studia na teologické fakultě. To byly další tři roky. O tom, že budu farářem jsem začal přemýšlet až poslední rok studia.

Co bylo pak?

Když jsem končil studium, oslovily mě dvě farnosti – třinecká a nově vznikající neborovská. Já zvolil tu třineckou. A víte proč? Nevládnu tak dobře polštinou, což by mi asi v Neborech, kde se mluví „po naszymu“ nebo až skoro polsky, neprošlo. Takže pro mě byl jasnou volbou Třinec, kde bylo vždy pastorů více a mohou se zastoupit, když je potřeba vést obřad v polštině.

Takže jste stavařinu definitivně vyměnil za dráhu duchovního?

Tak se to prostě sešlo. Na škole jsem se věnoval projektování, takže něco po mě jako projektantovi zůstane, jestli se ptáte na toto. Projektoval jsem několik rodinných domů a mou diplomovou prací byla shodou okolností přestavba Obecního úřadu v Třanovicích, kterou jsem obhájil. Samotná realizace ale proběhla o něco později.

Máte čtyři děti. Chystá se někdo následovat vaši dráhu duchovního?

Zatím to tak nevypadá. Na tomto místě musím konstatovat, že vyhrála manželka, protože většina dětí studuje pedagogické obory, nejstarší syn už částečně učí na zdejším gymnáziu. Všichni jsou velmi aktivně zapojení v práci ve sboru.
Jedna z dcer šla v mých stopách tím, že také odjela studovat terapeutickou práci na křesťanské škole v USA. Takže nějaký přesah směrem k duchovní dráze tam je. Akorát jsem nedomyslel, když jsem ji tam pustil, že já tam jel před lety s manželkou, ale dcera tam odjela sama. …A vdala se. Takže mám zeťáka Američana a na stěhování zpět do Evropy to zatím nevypadá. Tak uvidíme.

Děti Afriky

Letos je to 15 let, co třinecký sbor založil charitativní projekt Děti Afriky, jehož jste duchovním otcem. Jak to celé vzniklo?

Shodou náhod díky dřívějším setkáním či přátelstvím. Prostě mě oslovil člověk z Tanzanie, kterého jsem poznal na studiích v Minneapolis, s žádostí o pomoc pro uprchlíky ze Rwandy, kteří v té době přebývali v Tanzanii. Přestože sbor tehdy potřeboval peníze na své projekty a investice tady v Třinci, podařilo se nám z darů sponzorů i obyčejných lidí dát dohromady nějaké peníze a ty jsme jim poslali. V roce 2010 jsem se byl společně s jedním místním kolegou na místě podívat, abych věděl, na co peníze půjdou a jaké tam mají plány. Tehdy jsem se dozvěděl, že tam chtějí postavit školu, což se povedlo, a během dalších let se i díky darům a penězům vybraným i tady u nás ve Slezsku, podařilo postavit školy čtyři – tři základní a jednu střední. Jsou to školy na venkově a vzdělání už dostalo více dětí. V současnosti jich tam studují dva tisíce. Během 15 let jsme tak podpořili asi 450 dětí. A některé z nich to dokonce dotáhly až k vysokoškolskému studiu. Do Afriky dnes jezdí naši lidé jako dobrovolníci a naopak už jsme tu měli i nějaké lidi z Tanzanie. Před pár lety byla v Třinci na návštěvě dívka, studentka, která dnes dokončuje studium práv.

Máte v regionu nějaké další plány?

Máme. Náš tamní parter, manažer celého projektu, by chtěl zřídit učiliště, kde by se učila řemesla. To (nejen) v Tanzanii chybí. Situace je tam taková, že mladí lidé třeba dosáhnou vzdělání, ale nehledají si aktivně práci. Prostě jen čekají, až jim práci nabídne stát. To ale může trvat i několik let. Proto se snažíme, aby v otázce zaměstnání byli aktivnější..

Jak?

Toho se ujali naši slovenští partneři. Založili nadaci, která těm, kdo chtějí podnikat, nabízí formou start upu bezúročné půjčky. Mezi zájemci hledají ty akčnější a těm slíbí podporu. Hodně projektů je zemědělských, rozjíždějí se také služby a je tam hlad po řemeslnících.

Kolik peněz jste do Tanzanie poslali?

Jsem schopen říci, že na to máme roční badžet okolo čtyř milionů korun. Tři čtvrtiny jsou individuální podpory dětí a studentů, zbytek jsou věci navíc, investice, vybavení tříd, vyvrtání studny a podobně.

Co až v Třinci nebudete? Poběží projekt dál?

Na to se mě už taky ptali (smích) Myslím, že není důvod, aby to nefungovalo dál. V týmu máme většinu členů, kteří fungují mimo Třinec, ale jsme ve spojení, děláme si porady přes internet. Jak říkám, vše běží, není důvod to měnit.