Nyní již k právu užívacímu. Na základě této služebnosti má uživatel, tedy osoba oprávněná ze služebnosti, ze zákona právo užívat cizí věc pro vlastní potřebu a potřebu jeho domácnosti. Může se jednat o cizí věc ve smyslu věci nemovité (např. pozemek), movité (např. osobní automobil), ale také věci nehmotné (např. patent). Užívací právo v sobě skrývá mnohem více oprávnění uživatele, než je tomu u pozemkových služebností, které jsou poněkud úžeji vymezovány. Uživatel je při zřízení osobní služebnosti např. k pozemku oprávněn přes pozemek nejen chodit a jezdit, ale také sbírat ze stromů ovoce nebo využívat vodu ze studny apod. Naopak u pozemkové služebnosti např. služebnosti stezky má oprávněný v zásadě jen právo „chodit“ přes služebný pozemek. Uživatel musí mít na paměti pouze to, aby podstata pozemku byla zachována a nemůže ku příkladu předmětné ovocné stromy vykácet. Uživatel vychází ze stavu, který zde je v době zřízení užívacího práva.
Jak jistě správně tušíte, služebnost požívacího práva je institut, jehož zřízení bude pro uživatele, resp. poživatele mnohem výhodnější. Pokud je uživatel při užívání pozemku limitován vlastní potřebou a potřebou členů jeho domácnosti, zde již toto neplatí a poživatel má právo nejen pozemek užívat, ale také brát z něj plody a užitky. To ve srovnání s užívacím právem znamená, že poživatel může pozemek pronajmout, resp. propachtovat, ovoce ze stromů může mít nejen pro sebe, ale může je též prodat apod. Pokud by ale poživatel našel poklad, tento by si ponechat nesměl.
Poživatel má ze zákona právo i na mimořádný výnos věci. Poživatel však nadále nesmí věc prodat nebo změnit (z pole na les), musí jí udržovat ve stavu, ve kterém ji převzal a rovněž hradí obvyklé udržovací náklady na věc včetně její obnovy a obvyklého pojištění proti škodám (při rozsahu sjednání pojištění se poživatel řídí kritériem řádného hospodáře).
