V této souvislosti pak hovoříme o trestném činu ohrožování výchovy dítěte. Tím je postihováno, mimo jiné, jednání, kterým pachatel, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské odpovědnosti.
Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (NS) pak vyplývá, že rodičovská odpovědnost je komplexní a provázaný systém rozličných práv a povinností, které se navzájem prolínají, doplňují a kompletují, a jehož smyslem je zajistit dítěti ucelený rozvoj ve všech vnímaných oblastech jeho bytí.
Jak ale vypadá takové selhání rodiče v praxi? Ukažme si to na konkrétním případě (3 Tdo 784/2025). Matka v dané věci vůči své nezletilé dceři používala dlouhodobě velmi vulgární a vyčítavá slova, např., že lituje, že se dcera vůbec narodila a že by bylo lepší, kdyby zemřela, projevovala vůči ní výlučně negativní emoce, nepřijímala a nevyjadřovala jí lásku, byla k ní pouze kritická, což vyvrcholilo až ve fyzické napadení. Matka se v rámci soudního procesu pak bránila, mimo jiné tím, že v zákoně přece nikde není rodiči uložena povinnost poskytovat dítěti pozitivní zpětnou vazbu a vyjadřovat mu lásku a přijetí.
NS však nejen tuto obhajobu matky odmítl. K matkou užívaným výrazům např. uvedl, že se jedná o slova, která jsou velmi úderná a zraňující sama o sobě, a to i v situaci, pokud by byla směřována vůči osobnostně dozrálému jedinci vybavenému dostatečnými kapacitami k tomu, aby jim čelil. Výrazy totiž napadají a zpochybňují samotnou existenci jejich adresáta, nabourávají či dokonce destruují jeho sebevědomí a usazení nejen v rodině, ale i v celém okolním světě, výrazně ohrožují jeho budoucí ukotvení jak v partnerských, tak rodinných vazbách.
NS poté v zásadě uzavřel, že pokud je trestním právem legitimně postihováno jednání spočívající v tom, že rodič tzv. své dítě neposílá do školy, čímž ohrožuje rozumovou či vzdělanostní výchovu svého potomka, pak nelze nalézt žádný (natožpak rozumný) důvod, pro který by se trestněprávnímu postihu mělo vymykat jednání „mrzačící“ vychovávané dítě v citové a mravní oblasti jeho bytí.
Dlouhodobé ponižování a slovní útoky tak mohou být pro dítě stejně či více devastující jako zanedbávání školní docházky či jiné „viditelnější“ formy selhání rodičů.
