Tématu přímých i nepřímých imisí se rovněž věnoval Nejvyššího soud ve svém rozhodnutí (NS 22 Cdo 2635/2020), ve kterém zároveň použil závěry dřívější judikatury a odborné literatury, a to i v souvislosti s problematikou stékání vody a padání sněhu na sousední pozemek.
Nejvyšší soud poukázal na to, že vlastník pozemku není povinen měnit přirozené stékání vody, případně zabraňovat prameni vody tak, aby voda nevnikala na sousední pozemek. Na druhou stranu, jiná situace nastává, pokud vlastník pozemku učiní taková opatření, jejichž důsledkem je bezprostřední přívod vody na sousední pozemek. To se týká zejména stavebně technických úprav povrchu pozemku, jejichž následkem je změna stávajícího přirozeného odtoku dešťové vody. Přímou imisi tak představují technické změny na výše položeném pozemku, které působí změnu odtoku dešťové vody na sousední pozemek.
K dané věci Nejvyšší soud dále uvedl, že stékání vody či padání sněhu ze střechy na sousední pozemek není projevem přirozených vlastností pozemku, za které soused neodpovídá. Stavba a střecha představují umělou úpravu pozemku, která mění přirozené odtokové poměry daného místa. Voda, která by se totiž jinak alespoň zčásti, ne-li úplně, vsákla do půdy v přirozeném stavu, zůstává na střeše, a odtam je přímo vedena na sousední pozemek. To vše v míře podstatně větší, než by tomu bylo, pokud by pozemek nebyl nijak upravený. Nejde tedy o přirozený děj. Pronikání takto kumulované srážkové vody i spad sněhu ze střechy bezprostředně na sousední pozemek je pak také přímou imisí.
V závěru Nejvyšší soud doplnil, že povinnost zdržet se imisí přímých i nepřímých není vázána na vědomost či zavinění dané osoby, a někdy dokonce ani na její jednání. Pokud se tedy soused např. stane vlastníkem stavby, aniž by jí sám postavil, přičemž tato vyvolává přímé imise, je povinen se takových imisí zdržet a nezasahovat tak do vlastnického práva jiného.
