V rámci občanského zákoníku lhůtu „bez zbytečného odkladu“ nalezneme v mnoha ustanoveních. Například, pokud smluvní strana poruší svou smluvní povinnost podstatným způsobem v důsledku prodlení, může druhá strana od smlouvy odstoupit, a to, pokud to oznámí smluvní straně, která porušila smluvní povinnost bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení tato druhá strana dozvěděla.
Nejvyšší soud ČR ve svých rozhodnutích poukazuje na to, že vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním okamžiku je nutno povinnost plnit či něco konat, a z tohoto pohledu se proto jedná o lhůtu neurčitou. Nicméně, je potřeba vycházet z toho, že z takovéhoto časového určení vyplývá, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění jiného právního jednání. Posuzování doby trvání této lhůty pak závisí na konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu (bude nutno brát například v potaz, o jaký typ vztahu se mezi osobami bude jednat, náročnost a komplikovanost plnění, bude přihlíženo i ke způsobu komunikace mezi stranami, popř. k zavedeným zvyklostem, nebo k tomu, zdali osoba bezodkladně využila všechny možnosti ke splnění povinnosti, či jaké skutečnosti jí v tom bránily).
S odkazem na výše uvedené a předmětnou judikaturu půjde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, tedy v co nejkratším časovém úseku, přičemž vše bude v praxi záviset na konkrétním případu a účelu, kterého má být z pohledu zákonodárce v rámci konkrétního ustanovení občanského zákoníku dosaženo. Je vždy v zájmu oprávněné smluvní strany, aby konala co nejrychleji a vyhnula se tak dodatečnému zpochybnění jejího postupu.
Vrátíme-li se k ustanovení občanského zákoníku zmíněnému na začátku tohoto článku, tak lze dovodit, že prodlužování lhůty „bez zbytečného odkladu“ na týdny či měsíce od okamžiku podstatného porušení smluvní povinnosti, by se s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu neslučovalo s jejím účelem.
