Adhézním nárokem se rozumí nárok poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy, který se uplatňuje přímo v trestním řízení (adhézním řízení), aby o něm rozhodl trestní soud společně s trestní věcí obžalovaného.

V projednávané věci se otec dívky, která tragicky zemřela při dopravní nehodě, domáhal v trestním řízení náhrady nemajetkové újmy za její smrt. Obecné soudy však jeho nárok bez hlubšího odůvodnění odmítly projednat a odkázaly jej do občanskoprávního řízení. Tím podle Ústavního soudu porušily jeho základní právo na soudní ochranu.

Podle Ústavního soudu je trestní soud povinen o řádně uplatněném nároku rozhodnout, a to i tehdy, jde-li o náhradu nemajetkové újmy. Tuto povinnost nelze obejít tím, že by soud přenesl odpovědnost na jiný subjekt (např. pojišťovnu) nebo se zcela vyhnul meritornímu posouzení tím, že poškozeného automaticky odkáže na občanskoprávní řízení. Zákon sice připouští, že v komplikovaných případech může být uplatnění nároku ponecháno na řízení občanskoprávním, avšak pouze tehdy, je-li takový postup přesvědčivě a individuálně odůvodněn. V opačném případě jde o svévolné odepření spravedlnosti.

Ústavní soud se přitom opírá o znění § 2959 občanského zákoníku, podle nějž se u nejbližších pozůstalých (mezi něž bezpochyby patří rodič) újma plynoucí ze ztráty blízké osoby považuje za prokázanou. Odůvodnění, že otec s dcerou nebyl v pravidelném kontaktu a neplnil vyživovací povinnost, nemůže samo o sobě vést k závěru, že citová újma nevznikla. Soud nemá prostor pro to, aby kvalitu vztahu podroboval morálnímu hodnocení. Je-li rodič po smrti dítěte ve zřejmém duševním otřesu, není správné ani právně akceptovatelné, aby mu bylo sděleno, že na náhradu nemá nárok jen proto, že vztah nebyl ideální.

Nároky pozůstalých musí být v adhezním řízení skutečně posouzeny a nemohou být bez dalšího přehazovány do občanskoprávního řízení. Poškozený má právo na spravedlivý proces, který je nejen formálně dostupný, ale i věcně funkční. V době, kdy pozůstalí čelí jedné z nejtěžších životních ztrát, musí mít možnost domoci se spravedlnosti bez zbytečného oddalování a formalismu. Tento nález představuje důležitou korekci výkladové praxe a připomíná, že i v trestním řízení musí být lidský rozměr spravedlnosti vždy v popředí.