Dobrá víra, držba vlastnického práva

V kontextu nedávného nálezu Ústavního soudu (IV. ÚS 2000/18) si dnes přiblížíme otázku dobré víry ve vztahu k převodu, resp. držbě vlastnického práva.

Ilustrační foto: Designed by Freepik

V posuzované věci byly zkoumány okolnosti převodu členského podílu v bytovém družstvu, kdy převádějící osobou byla osoba s duševní poruchou, kdy zároveň existovaly pochybnosti o tom, zdali duševní porucha na této převádějící osobě byla v době převodu seznatelná, a to ve vztahu k dobré víře nabyvatele v „oprávnění“ převádějícího členský podíl převést, držbě vlastnického práva a jeho možnému vydržení.

Ústavní soud vyzdvihl v této věci několik závěrů. A sice, že je nutné dostatečně zohlednit oprávněné zájmy osob, které vstupují do právních jednání s plně svéprávnými osobami, které jsou však stiženy duševní poruchou.

Ústavní soud dále uvedl, že dobrá víra nabyvatele musí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka, neboť vychází ze základních principů právní jistoty a ochrany nabytých práv. Dochází zde totiž ke kolizi dvou základních práv, a to práva „dobrověrného“ nabyvatele na ochranu majetku, a vlastnického práva původního vlastníka (převodce).

Dobrá víra držitele (nabyvatele) se pak musí vztahovat ke všem právním skutečnostem majícím za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby. Je třeba ji hodnotit objektivně; nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v dobré víře, a druhá nikoliv.

Případný omyl držitele (nabyvatele), ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází, musí být omluvitelný. Tedy, že držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl a nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.

Zánik dobré víry je nutno vztáhnout k okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně mohly vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává.

Je pak na samotném držiteli, aby bezpečně prokázal dobrou víru, je-li konkrétními tvrzeními zpochybněna a nejde-li v případě zpochybnění jen o tvrzení účelové, obecné a bezobsažné.

Lze tedy zjednodušeně „shrnout“, že při převodu vlastnického práva se nabyvatel může zaštiťovat dobrou vírou do té míry, pokud je schopen bezpečně prokázat, že všechny objektivní okolnosti převodu vlastnického práva svědčily ve prospěch uskutečnění takovéhoto převodu. To má vliv i na následné úvahy o držbě, či vydržení vlastnického práva.

Další zprávy z regionu