Imise můžeme např. rozlišovat na tzv. privilegované a neprivilegované. Rozdíl zde spočívá v tom, jak se daná osoba může vůči takovýmto imisím bránit. Standardní způsob obrany představuje právo vlastníka imisemi dotčeného pozemku domáhat se toho, aby se vlastník pozemku, jež je odpovědný za příslušnou imisi zdržel tohoto rušení. Dále se pak může domáhat náhrady újmy v penězích, pokud mu imisemi byla způsobena. U privilegované imise se však vlastník obtěžovaný imisemi může domáhat jen náhrady újmy, která mu vznikla v důsledku imisí; nemůže však žádat, aby druhému vlastníku byla uložena povinnost zdržet se tohoto rušení.
Nejvyšší soud ČR v rámci svého rozhodování dovodil, že hluk z pozemní komunikace není privilegovanou imisí, a vlastníku dotčeného pozemku tak v rukou v zásadě nadále zůstává možnost domáhat se jeho snížení, resp. toho, aby hluk z pozemní komunikace odpovídal přípustným hodnotám, normám a poměrům.
Nicméně, při posuzování, zdali se v konkrétním případě jedná o imisi, resp. obtěžování hlukem je potřeba zkoumat, zda hluk pocházející z pozemní komunikace přesahuje míru přiměřenou poměrům – jaká je tedy v daném místě (vesnice, město), s přihlédnutím k jiným obdobným místům, přiměřená míra hluku ve vztahu ke konkrétnímu řešenému případu, zda hluk omezuje obvyklé užívání nemovitosti, zda přesahuje limity stanovené v hygienických či jiných předpisech, zda má původ ve stavebním stavu komunikace (zde hraje roli například frekvence a kvalita úklidu komunikace), zda je ovlivnitelný případnými úpravami komunikace (stavba protihlukových stěn či jiných opatření ke snížení hluku), apod.
Souhrnně řečeno, vlastník pozemní komunikace v podstatě odpovídá za hluk vzniklý v důsledku stavebního stavu nebo dopravně technického stavu komunikace. Není však automaticky odpovědný za hluk vzniklý v důsledku provozu na pozemní komunikaci, a to v návaznosti na výše uvedené faktory, které je nutno v konkrétním případě uvážit.
