K důvodům uplatnění zadržovacího práva

Zadržovací právo je institutem, který má pro závazky primárně zajišťovací funkci. Spočívá v tom, že věřitel, který má cizí movitou věc u sebe, ji může zpravidla až do zániku svého splatného dluhu zadržet. V ojedinělých případech takto přitom lze zajistit i dluh, který ještě splatný není, například tehdy, když dlužník již dopředu prohlásí, že dluh nesplní.

Ilustrační foto: Designed by Freepik

O tom, že je věc zadržena, je věřitel povinen dlužníka vyrozumět a o věc následně pečovat jako řádný hospodář. Bez souhlasu dlužníka ji nesmí užívat. Pokud by ani dodatečně po zadržení věci nedošlo k uspokojení dluhu, může ji věřitel zpeněžit a hodnotu, která převyšuje jeho pohledávku, musí vrátit dlužníkovi.

Nicméně k zadržení cizí věci se nelze uchýlit za každé situace. Uvedený institut nelze totiž využít v případech, kdy ten, kdo by chtěl cizí věc zadržet, ji u sebe sám má neprávem. V této souvislosti uvádí zákon jako příklad situace, kdy by došlo ke zmocnění se věci násilím nebo lstí.

Zadržovacím právem se v nedávném rozsudku č. j. 21 Cdo 3926/2020-93 zaobíral Nejvyšší soud, když posuzoval otázku, zda je možné zadržet věc, ke které se věřitel dostal náhodou.

V předmětné věci došlo k odebrání vozidla dlužníkovi věřitelem z důvodu neplnění podmínek leasingové smlouvy. Posléze však věřitel zjistil, že se v tomto vozidle zároveň nacházel vibrační válec, o kterém původně nevěděl. Věřitel se pokusil k tomuto válci záhy uplatnit zadržovací právo, a to za účelem uhrazení dluhu z leasingové smlouvy. Při samotném uplatnění jím tvrzeného zadržovacího práva pak postupoval v souladu se zákonem.

Nejvyšší soud však věc uzavřel s tím, že i v takovémto případě věřiteli stále scházel jakýkoliv právní důvod k tomu, aby mohl zadržovací právo uplatnit, a tak k jeho vzniku nemohlo dojít.

Kdy se tedy bude jednat o případ, ve kterém zadržovací právo skutečně vznikne? Z pohledu judikatury jde o dva případy. Tím prvním je situace, kdy se věc dostane do dispozice věřitele dobrovolným odevzdáním, např. v případě uzavření smlouvy o dílo, smlouvy o úschově, smlouvy o nájmu atd. Ve druhém případě se pak jedná o situaci, kdy z vůle vlastníka věci, která má být předmětem zadržovacího práva, má věřitel zajišťující svoji pohledávku k této věci volný přístup.

Daný judikát však nově odpovídá z obecného hlediska na otázku, na kterou měla doposud i komentářová literatura rozporuplný náhled, a sice zdali je k zadržení věci nutno mít přímo právní důvod nebo zda jej vylučuje až samotná nepoctivost držby.

Další zprávy z regionu