Mediace je v zákoně vymezena jako postup při řešení konfliktu za účasti jednoho nebo více mediátorů, kteří podporují komunikaci mezi osobami na konfliktu zúčastněnými tak, aby jim pomohli dosáhnout smírného řešení jejich konfliktu uzavřením mediační dohody.

Mediátor, který vede mediaci, však není osobou, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech stran sporu, jako tomu je např. u soudu, ale funguje jako určitý prostředník, který si vyslechne jednotlivé argumenty, může se seznámit s důkazy předkládanými jednotlivými stranami a přispívá k dosažení kompromisu promítnutého do dohody. Vše je však v rukou stran sporu.

Mediátor může ze své pozice nezávislého a nestranného „pozorovatele“, který je k tomuto odborně proškolen (vč. složení příslušné zkoušky a zápisu v Seznamu mediátorů) poskytnout stranám nový úhel pohledu na věc a náhled z oblasti sociální, psychologické, apod. Mediátor vede mediaci tak, aby strany dospěly ve věci ke smírnému řešení, k čemuž využívá své komunikační dovednosti a strategie, které mají za úkol vytvářet stranám podmínky pro jejich vzájemnou komunikaci a pro nalezení řešení. Mediátor je navíc vázán povinností mlčenlivosti, tj. zachovává mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s přípravou a výkonem mediace, a to i po svém případném vyškrtnutí ze Seznamu mediátorů.

Výsledkem mediačního procesu, může a nemusí být tzv. mediační dohoda. Pokud ji strany předloží soudu a ten mediační dohodu schválí, lze z ní plynoucí povinnosti poté přímo vynucovat. V jiném případě, kdy není dosaženo její přímé vykonatelnosti, při neplnění povinností jedné ze stran dle mediační dohody, druhé straně nezbývá při řešení sporu zpravidla nic jiného, než se obrátit na příslušný soud. Mediační dohoda se totiž chová jako jakákoliv jiná smlouva uzavřená mezi stranami.