A to v případě, že k nabytí došlo ve veřejné dražbě, od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku, za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil, od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno, při obchodu s investičním nástrojem, cenným papírem nebo listinou vystavenými na doručitele, nebo při obchodu na komoditní burze.
Věcmi, které nejsou zapisovány do veřejného seznamu, rozumíme jak věci movité, tak i věci nemovité (např. liniové stavby – ropovod apod.). Předpokladem pro nabytí věci od „nevlastníka“ je dobrá víra nabyvatele, že druhá strana (převodce) je oprávněna danou věc převést na základě řádného titulu. Takovým titulem je smlouva. Pokud by byla smlouva o převodu vlastnického práva neplatná (např. pro nedostatek svéprávnosti převodce), k nabytí věci od nevlastníka nemůže dojít.
Dobrou víru si v tomto případě můžeme představit jako stav, kdy nabyvatel neví a nic ho nevede k přesvědčení o tom, že věc, kterou mu převodce převádí, není ve vlastnictví tohoto převodce. V této souvislosti by měl nabyvatel vynaložit obvyklou míru opatrnosti vedoucí ke zjištění, zdali je věc ve vlastnictví převodce. Například by měl věnovat pozornost chování převodce či příliš nízké ceně dané věci, popř. dalším okolnostem, z nichž lze dovozovat, že daná věc převodci nepatří.
Jakmile jsou naplněny zákonem vyžadované podmínky, otevírá se cesta pro nabyvatele, aby nabyl vlastnické právo k věci od nevlastníka, čili převodce. Původní vlastník tak ztrácí své vlastnické právo k věci a nemůže se již například domáhat vydání bezdůvodného obohacení po nabyvateli. Původnímu vlastníku pak nezbude nic jiného, než případně nárokovat škodu po neoprávněném převodci. Nicméně, u použitých movitých věcí, jež jsou prodávány např. v autobazarech, zastavárnách apod., zjednodušeně řečeno, je původnímu vlastníku přiznána větší ochrana, když má právo na vydání věci vůči nabyvateli, pokud prokáže, že ji pozbyl ztrátou, nebo že mu věc byla odňata, a to nejpozději do 3 let, co ke ztrátě či k odnětí došlo.
