V praxi rodiče dítěte na toto pravidlo zapomínají. Řízení ve věcech dětí jsou pak protkána mnohdy nesmyslným „bojem“ o dítě, který představuje spíše vyústění dlouhodobých partnerských sporů a rodiči nadále nezpracovaných vztahových křivd, namísto toho, aby jimi byl skutečně sledován nejlepší zájem dítěte. Rodiče si v tomto ohledu zpravidla také neuvědomují, jak hluboké rány z pohledu psychiky mohou jejich často „egoistické půtky“ v dítěti zanechat. Pomyslným přiléváním oleje do ohně je pak jednání rodičů spočívající v nerespektování soudního rozhodnutí ve věci péče o dítě a navzdory jejich zákonným povinnostem dehonestování druhého rodiče před dítětem při každé možné příležitosti.

Spory rodičů o nezletilé dítě mohou často nabývat značné intenzity, kdy tyto jsou doprovázeny mnoha vulgárními výroky na adresu druhého z rodičů a v neposlední řadě též útoky fyzickými. Rodiče však svého potomka mohou do svého konfliktu zatáhnout přímo, čímž se otevírá prostor pro to, aby se dopustili jednání povahou činu trestného. Nejvyšší soud (NS) v nedávné době posuzoval vypjatý spor o dítě mezi rodiči (a to z pohledu, zdali mohly být naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu omezování osobní svobody). V daném případě totiž nastala situace, kdy jeden z rodičů nerespektoval čas předání nezletilého dítěte druhému rodiči, přičemž mezi rodiči při předávání dítěte došlo k faktickému „přetahování“ o dítě (NS 4 Tdo 442/2022). Jeden z rodičů bránil nezletilému, aby opustil automobil, a to včetně fyzického zadržování, kdy druhý z rodičů se naopak snažil nezletilého z automobilu dostat (pozn.: popis skutku je pro účely článku podstatně zkrácen).

NS v této věci pak k tomuto uvedl, že omezování osobní svobody může být spácháno i vůči dítěti, jestliže by jeho omezení jasně přesahovalo běžná a přiměřená výchovná opatření rodičů, učitelů, vychovatelů nebo jiných osob odpovědných za jeho výchovu. Vždy však záleží na konkrétním případu, musí být vzaty v potaz veškeré související skutečnosti, včetně vztahu dítěte k rodičům. Je nutno též zvažovat, zdali konkrétní věc nese znaky obvyklého omezování osobní svobody, či se jedná zejména o nezvládnutou rodičovskou odpovědnost ze strany obou rodičů, mezi nimiž se dítě zmítá.