Oprávnění nájemce přenechat byt do podnájmu není bezbřehé. V některých případech je k tomu požadován souhlas pronajímatele. Situace, kdy se tento souhlas pronajímatele nevyžaduje, je zřízení podnájmu k části bytu, ve kterém nájemce sám trvale bydlí. Spojení „trvale bydlí“ však v tomto případě nelze směšovat s pojmem trvalé bydliště. Co se tedy má pod tímto spojením na mysli?

Nejvyšší soud se v jednom ze svých posledních rozsudků zabýval také tím, co je a co již není „trvalým bydlením“. Nastínil nám tak vodítko, jakým způsobem je nutno tuto otázku posuzovat. Dle názoru Nejvyššího soudu nelze za trvalé bydlení považovat jen občasné návštěvy pronajímaného bytu ze strany nájemce, jakož i situace, kdy nájemce užívá byt pouze k občasnému přenocování či ke krátkodobým pobytům a zcela nebo převážně uspokojuje své bytové potřeby jinde. Podnájemce by se tak podle těchto závěrů neměl stát fakticky jedinou osobou bydlící v pronajímaném bytě. Podmínka trvalého bydlení ve smyslu předchozích řádků by nemusela být splněna v případě okolností přechodného charakteru. Dle našeho názoru by se mohlo jednat například o dovolenou, hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení apod.

I když budou splněny podmínky k přenechání části bytu do podnájmu bez souhlasu pronajímatele, nájemce je i tak povinen tuto skutečnost pronajímateli oznámit. Souvisí to s oprávněním pronajímatele požadovat, aby v jeho bytě žil pouze takový počet osob, který bude přiměřený velikosti bytu.

Za důležité považujeme zmínit, že výše uvedené závěry se uplatní především v případech, kdy nájemní smlouva, popřípadě stanovy bytového družstva, neobsahují zvláštní pravidla a postup ohledně udělení souhlasu s podnájmem. Podmínky v těchto dokumentech, případně i zákazy, které zde budou obsaženy, budou mít přednost před zákonnými pravidly.

Závěrem je vhodné připomenout, že přenechání bytu či jeho části do podnájmu, aniž by byly k tomu splněny zákonné či smluvní podmínky, může být pronajímatelem považováno za hrubé porušení povinnosti nájemcem.