V období od smrti zůstavitele do vydání pravomocného usnesení, jímž bude pozůstalostní řízení ukončeno, je nutno s majetkem hospodařit, resp. ho uchovat, a to prostřednictvím správy pozůstalosti. Tu vykonává správce pozůstalosti; vykonavatel závěti, popř. dědic. Zákon stanoví, že ten, kdo vykonává správu pozůstalosti, vykonává její prostou správu.
Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (NS) vyplývá, že prostou správu je nutno posuzovat podle okolností případu, s přihlédnutím k charakteru a hodnotě majetku, který má správce spravovat. Jako příklad prosté správy lze uvést placení či vybírání nájemného; zajišťování a placení oprav; platby zajišťující chod podniku (nákup surovin, mzdy zaměstnanců, pojistné, daňové povinnosti). Lze shrnout, že podstatou prosté správy je činit vše, co je nutné k zachování spravovaného majetku. Mezi úkony, které přesahují rámec prosté správy, pak lze např. řadit zcizení nebo zastavení nemovitosti; investice, které by měnily činnost podniku.
Ve svém nedávném rozhodnutí (24 Cdo 3642/2021) navíc NS řešil otázku, za jakých podmínek může soud udělit/neudělit souhlas správci pozůstalosti k tomu, aby učinil úkon přesahující rozsah prosté správy (nedohodnou-li se dědici). NS zejména uvedl, že zákon nikde nestanoví, z jakých hledisek má soud při rozhodování vycházet, ale ponechává toto rozhodnutí zcela na jeho úvaze. Při svém rozhodování je tak soud povinen vyhodnotit nastalou situaci, vzít v úvahu všechny rozhodné okolnosti konkrétního případu, především povahu a rozsah majetku a jiných majetkových hodnot, jichž se má dotčený úkon správce týkat, uvážit, jaké dispozice tento majetek vyžaduje, aby nedošlo k jeho poškození, ztrátě, aby nepřestal sloužit svému účelu, nestal se nefunkčním apod. V tomto rámci pak zohlednit stanoviska jednotlivých dědiců a vzájemně poměřit jejich zájmy.
Případný prodej nemovitých věcí patřících do pozůstalosti, nejde-li o situaci hrozící rychlé zkázy nebo ztráty na hodnotě, je nutno chápat jako nejkrajnější opatření, při němž dochází ke ztrátě vlastnického práva (potenciálních) dědiců. Takové opatření by mělo přicházet v úvahu pouze v odůvodněných případech. Obecně tehdy, jestliže pozůstalost vzhledem k její povaze a rozsahu nelze (bez tohoto opatření) nadále uchovat pro dědice bez významné ztráty na hodnotě.
