Úmyslné neplnění vyživovací povinnosti

V dnešním článku si připomeneme, na podkladě nedávného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (7 Tdo 1308/2020), jaké jednání lze zařadit pod úmyslné neplnění vyživovací povinnosti, a to v souvislosti s naplněním znaků skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy.

Ilustrační foto: Designed by Freepik

V daném případě se jednalo o situaci, kdy povinný rodič neplatil soudem stanovené výživné po dobu více než tří let na svou dceru, přičemž za tuto dobu mu vznikl dluh na výživném ve výši 111.000,- Kč. Část obrany povinného rodiče spočívala v tvrzení, že nezanedbal plnění své vyživovací povinnosti, neboť o svou dceru řádně pečoval, když jí zajišťoval stravu, nakupoval oblečení, dárky a další věci v době, kdy jí měl u sebe. Svou dceru tak byl schopen materiálně zabezpečit. Na druhou stranu, životní úroveň matky a jeho dcery byla několikanásobně vyšší než jeho.

Nejvyšší soud ČR však v rámci odůvodnění rozhodnutí, jímž odmítl dovolání povinného rodiče, uvedl, že kupování jídla, oblečení, placení výletů apod. nelze považovat za plnění vyživovací povinnosti (u oblečení by se muselo jednat o podstatné nákupy ošacení, které by reálně odpovídaly potřebám dítěte tak, aby tyto nákupy, zpravidla po dohodě s matkou dítěte, skutečně a nikoli ze zanedbatelné části sloužily k uspokojení reálných aktuálních potřeb dítěte). Rovněž příležitostná plnění v podobě dárků nejsou hrazením výživného. O neplnění vyživovací povinnosti jde navíc i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném zákonem, tedy pokud se oprávněné osobě nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti.

Závěrem bylo soudem zdůrazněno několik podstatných tezí. Pokud se totiž jeden z rodičů rozhodne vést zahálčivý život, či z vlastního rozhodnutí (byť k tomu má veškeré předpoklady) nedosahuje ve společnosti s ohledem na své osobní poměry obvyklé životní úrovně, pak dítě v důsledku toho nesmí v žádném případě trpět.

Nezletilé dítě je, jelikož si samo výživu zaopatřit nemůže, zcela odkázáno na míru snahy rodiče, jenž by podle své úvahy, ať již z jakýchkoli důvodů, mohl více či méně na vyživovací povinnost rezignovat a pouze podle vlastní spokojenosti udržovat své příjmy nepřiměřeně nízké, nepostačující k naplnění všech důvodných potřeb potomka. Takový postoj nelze v žádném případě akceptovat. Samotná vyživovací povinnost ovlivňuje způsob života povinného rodiče. Ten musí pečlivě zvažovat svá rozhodnutí a případně i slevit ze svých preferencí tak, aby byl schopen zabezpečit osoby, k nimž má zákonnou vyživovací povinnost.

Další zprávy z regionu