Dle zákona je ústav právnickou osobou ustavenou za účelem provozování činnosti užitečné společensky nebo hospodářsky s využitím své osobní a majetkové složky. Z hlediska účelu vykazují ústavy podobné znaky jako nadace či nadační fondy. S majetkem, resp. s majetkovou podstatou však může ústav, na rozdíl od nadace, bez omezení nakládat; tedy může dojít i ke spotřebování majetku. Od korporací se pak ústav liší tím, že nemusí mít členskou základnu. Ústav může podnikat i v rámci své hlavní činnosti, pokud je to v souladu s jeho účelem. Ústavy můžeme dělit na soukromoprávní a veřejnoprávní (např. školy, nemocnice, vědecké ústavy). Zákon zároveň stanoví, že ústav provozuje činnost, jejíž výsledky jsou každému rovnocenně dostupné za podmínek předem stanovených. V otázce přístupu ke službám poskytovaným ústavem by tak nikdo neměl být diskriminován.

Ústav lze založit prostřednictvím zakladatelského právního jednání (zakladatelská listina či pořízení pro případ smrti). Jeho vznik je pak vázán na zápis do rejstříku ústavů. Oproti nadacím má samotný zakladatel ústavu rozhodně silnější postavení, včetně nezanedbatelného vlivu na fungování ústavu.

Co se týče organizačního uspořádání ústavu, tak v čele stojí ředitel jakožto statutární orgán. Ředitel má povinnost vykonávat svou funkci s nezbytnou loajalitou, potřebnými znalostmi a pečlivostí. Dále je zřizována správní rada, přičemž právo jmenovat a odvolávat její členy je zákonem primárně svěřeno do rukou zakladatele ústavu, není-li v zakladatelském právním jednání určeno jinak. Správní rada není nejvyšším orgánem ústavu, avšak volí a odvolává ředitele, schvaluje rozpočet, řádnou a mimořádnou účetní závěrku nebo rozhoduje
o podnikání a vedlejších činnostech ústavu.

O zřízení dozorčí rady jako kontrolního orgánu ústavu zákon přímo nehovoří; její zřízení je tedy ponecháno na bázi dobrovolnosti.

Z hlediska kontroly ústavu tak má svůj význam výroční zpráva, která by měla obsahovat komplexní informace o činnosti a hospodaření ústavu a která je veřejně přístupná.