Fakticky to znamená omezení výkonu rodičovských práv a výrazný zásah do rodinných poměrů. Mělo by tak v zásadě být konáno pouze v řádně odůvodněných případech, kdy se jiné mechanismy nápravy míjejí účinkem. Ostatně i soud je ze zákona povinen zvážit, zda zde nejsou jiné možnosti, jako např. svěření dítěte do péče fyzické osoby (osvojení, pěstounská péče). V případě, že je ústavní výchova nařízena, má soud za asistence orgánu sociálně-právní ochrany dětí povinnost nejméně jednou za šest měsíců přezkoumat, zda trvají důvody pro její další trvaní, nebo zda se zde nenaskýtá alternativa zajištění náhradní rodinné péče.
Situace, kdy je namístě posuzovat, zdali je nařízení ústavní výchovy vhodným řešením, jsou např. narkomanie nezletilého dítěte, alkoholismus včetně tolerance užívání návykových látek rodiči, vážné zanedbávání výchovy, týrání nebo zneužívání dítěte apod. Vždy je zkoumána míra intenzity s ohledem na vážné ohrožení či narušení výchovy. Z hlediska nemožnosti rodičů zabezpečit výchovu se jedná o důvody vážné nemoci rodičů, výkonu trestu odnětí svobody apod., kdy zde nejsou např. osoby příbuzné, které by o děti mohly pečovat.
Ústavní výchovu lze nařídit nejdéle na dobu tří let, tuto lze však, jsou-li proto dány důvody, opakovaně prodloužit ve stejném rozsahu. Při nařízení ústavní výchovy navíc nelze opomenout i skutečnost, že rodiče jsou i nadále povinni plnit vyživovací povinnost vůči dítěti. Dále je nutno brát v potaz i povinnost rodičů hradit příspěvek na úhradu péče poskytované v jednotlivých zařízeních. Rodičům však stále náleží právo na styk s dítětem. Na druhou stranu, nedostatečné bytové poměry nebo majetkové poměry rodičů nebo osob, kterým bylo dítě svěřeno, nemohou být samy o sobě důvodem pro nařízení ústavní výchovy, jestliže jsou rodiče jinak výchovu dítěte schopni zabezpečit.
